Zbyněk Glos

Délka trasy: 26 km
Převýšení: 2 096 m
Nejvyšší vrchol: Baníkov, 2 178 m
Odkaz na mapu: https://mapy.cz/s/nutahoratu

Je polovina června roku 2024 a já odjíždím vlakem z Prahy do Liptovského Mikuláše. Těším se, že mě Západní Tatry určitě něčím překvapí. Mám naplánovanou trasu na dva dny, a tak věřím, že vystoupám na všechny vrcholky a uvidím všechna krásná jezera. To však ještě netuším, jak mohou smrdět cizí ponožky a že mi počasí plány změní.

Ubytování si tentokrát zajišťuju ve stylové chalupě Koliba Holica asi 25 km od Liptovského Mikuláše. Koliba s velkým parkovištěm je nedaleko hlavní silnice a autobusové zastávky a kolem dokola je obklopena pastvinami a lesy. Když se objevím v restauraci, pan majitel mě mile přivítá a po nutných byrokratických úkonech mi předává klíče od pokoje. A já si konečně mohu odpočinout od dlouhého cestování, kdy jsem jen pasivně seděl na zadku a kochal se krajinou za oknem vlaku a autobusu. Po rychlé sprše sbíhám dolů do restaurace a objednávám si pivo a večeři. Restaurace má pěknou zahrádku i příjemnou obsluhu, takže se tu hned cítím velmi dobře. Večeře i pivo je vynikající a pokoj s výhledem na pasoucí se ovečky nemá chybu. Ráno vyrážím na snídani, která je opravdu k přežrání. Více jsem se nacpat ani nemohl. Pan majitel a obsluha restaurace jsou velmi ochotní a pořád mi něco nosí. V jednu chvíli myslím, že dnešní túru snad odložím na další den kvůli nacpanému břichu. “Taaaak a ještě miska čerstvého ovoce”, říká číšník a za chvíli přichází pan majitel a dodává: “Taaak a tady prosím čerstvě upečené naše houstičky. Dobrú chuť prajem”. No, těžko se mi odcházelo. V jednu chvíli jsem měl stůl tak plný, že už na nic dalšího nebylo místo, a to mě nejspíš zachránilo :-).

Po snídani vyrážím na rozcestí nad Hutami a pak přes Bielu skálu, Sivý vrch, Brestovú, pálenú a potom až na Tri kopy. Je nádherné počasí, od rána svítí krásně sluníčko a je mi tak nějak moc fajn. Už k prvnímu cíli, Biele skále nejdu sám, ale s jednou slovenskou rodinou. Jsou to lidé podobně naladění jako já, zkrátka máme všichni radost, že jsme v nádherném a voňavém prostředí krásných hor. Na skále, odkud je první dnešní výhled, si společně dáváme krátký odpočinek a kocháme se okolím. Je tu nádherně, ale já tuším, že mě dnes čekají ještě krásnější výhledy. Po chvíli jdu tedy dál směrem k Sivému vrchu a slovenskou rodinku, posilňující se domácí slivovicí nechávám při delším odpočinku. Cestou k dalšímu vrcholu si začínám uvědomovat, jak skalnaté Západní Tatry jsou, a jak jsou rozdílné od Tater Nízkých, které jsem navštívil minulý měsíc. Postupně také ochutnávám jejich náročnost. Ještě si v této chvíli naivně myslím, že naplánovanou cestu do Žiarske chaty zvládnu do 19. hodiny. Později mě mé naivní představy postupně opouští.

Dorazím na Sivý vrch (1 805 m.n.m) a výhled z něho mi rozzáří úsměv na mé připečené tváři. Na chvilku se jen tak zastavím a tiše shlížím na krásu před sebou. Bohužel se déle zdržovat nemohu, potřebuju se stihnout ubytovat v rozumném čase. Jdu tedy dál přes vrch Pálenica (1 573 m.n.m.), Zuberec (1 753 m.n.m) a panoramatickou Brestovou (1 932 m.n.m). Krása Západních Tater se stupňuje. Jsem doslova v sedmém nebi! Zdolávám průsmyky a skalní výstupy, jištěné ocelovými lany a děkuji své prozřetelnosti, že jsem si vzal rukavice na cvičení. To byla spíš náhoda. Doporučila mi je totiž moje kolegyně Kateřina, když jsme se bavili o feratách v Rakousku. Nečekal jsem, že by se mi hodily i tady v Tatrách. Pokračuju dál přes Spálenou (2 083 m.n.m.), Pachoľu (2 167 m.n.m.) a na nejvyšší horu Západních Tater – Baníkov (2 178 m.n.m). Tady je to úžasné. Miluju to tady!!! Je to náročné, ale úžasné!

Po zdolávání několika vrcholů v horkém počasí, začínám cítit únavu a jistotu, že do Žiarske chaty včas nedorazím. Do kopců se totiž dost vleču. Cítím tíhu batohu. V kopci je cítit totiž každý zbytečný gram. V Lučném sedle (2 060 m.n.m) potkávám jednoho týpka s foťákem a říká mi, že tady nedaleko je studánka, tak kdybych potřeboval vodu, je tu zdroj. To je tu dost vzácné, většinou tady nahoře zdroj vody není. Poděkuju mu s tím, že vody tahám s sebou dost. Prozrazuje mi důvod návštěvy tohoto krásného místa. Nočním vlakem přijel z Prahy a jde vystoupat na Hrubou kopu (2 166 m.n.m) a tam bude fotit západ slunce. Spolu tak máme kousek cesty. Zatímco já pokračuju na další kopce směrem k chatě, on se zabydluje na Hrubé kope a vybírá nejlepší místečko pro své focení. Pro mě zdolávání dalších kopců je čím dál náročnější, a tak se pěkně loudám. I když bych chtěl jít rychleji, nejde mi to. Pomalu zapadá slunce a bílé skalnaté kopce mění svou barvu na smetanovou a pak jemně oranžovou. Ježíš, to je taková krása!!!

Už se mi cesta sklápí dolů do Smutného sedla (1 965 m.n.m.), kde překonávám malé sněhové pole a mířím do Žiarske doliny. Teď už bezpečně vím, že chatou požadovaný maximální check-in, nestihnu. Je totiž půl sedmé, a i když už pod sebou vidím chatu, podle mapy mám před sebou ještě hodinu klesání. Vzhledem k tomu, že jsem unavený, tak jdu pomalu, protože rozhodně nechci těsně před cílem řešit pochroumaný kotník nebo něco podobného. Klesání je strmé a není úplně jednoduché. Navíc začíná poprchat a kamenitá cesta protkaná potůčky začíná být kluzká. Párkrát mi podkluzuje noha, tak ještě více zvolňuji a snažím se maximálně soustředit na cestu. Po hodině se konečně ocitám v obydleném areálu Žiarske chaty a vcházím na terasu, která je plná odpočívajících turistů. Otvírám dveře restaurace, ohlašuju svůj příchod obsluze, objednávám si kapustnicu a pivo, vyfasuju instrukce k ubytování, žeton na sprchu a s tácem a polévkou, chlebem a pivem si to mířím na živoucí terasu.

Po večeři, znaven, kolem 20. hodiny se odeberu do potemnělého společného pokoje pro asi 50 lidí a hledám volnou postel. Nacházím ji až v zadní části pokoje. Pokládám batoh na postel a hned se ozve zvědavá spolunocležnice ležící v posteli naproti přes uličku: “Jsi přisel dost pozdě. Odkud jsi šel?”, ptá se Pražačka, a jak postupně zjišťuju, tak 90% osazenstva je zde z Česka. Odpovídám, že z rozcestí nad Hutami a dodávám, že je to odsud asi 26 km. Pokyvuje a říká, že tohoto dneska má ona a její kamarádi taky dost, i když zdolali jen 15 km a jsou tu už od tří hodin. Začnu vytahovat spacák, oblečení na spaní a hygienu a odebírám se do koupelny. Přede mnou jsou nějaké holky, a tak čekám spolu s jedním týpkem až se společná koupelna uvolní. Po té, co se s týpkem vystřídáme v koupelně, jdu spát, mám toho totiž dnes tak akorát dost. Ulehám na postel do svého spacáku a ucítím nevábnou vůni propocených ponožek, které někdo suší na prádelní šňůře nade mnou. Nechutný zápach mě bude doprovázet celou noc. Je zvláštní, že nejen při hluku a světle se těžce spí, mohu potvrdit, že to samé platí i při otřesném smradu. Při této situaci se mi vybavuje vzpomínka na pracovní pobyt v americkém McDonalds, kde naše prdelatá šéfová řešila nevhodnou vůni antiperspirantu, který někdo z naší směny používal. První podezření padlo na mě, z čehož jsem byl však překvapen, protože ten můj zelený značky Mennen Speed Stick voněl naprosto luxusně, nevtíravě, příjemně a já ho miloval a navíc ho jistě používalo v té době mnoho amerických borců a ženy s touto vůní byly jistě spokojeny. Po mém protestu a opětovném očuchání ze strany prdelaté Jane, se její pozornost zaměřila na mého vlasatého spolupracovníka z Litvy. Tam se očuchávací monstrum zastavilo a zkoumalo značku použitého antiperspirantu. Po mírném nátlaku pištíci Jane, Litevec prozrazuje značku a typ, jež je s okamžitou platností v tomto konkrétním McDonaldu zakázán. Škoda, že nejsem vedoucí směny na Žiarske chate, hned bych majiteli nevhodně smradlavých ponožek zakázal vstup do ubytování.

Ráno se probouzím z celonočního polospánku a s vidinou, že již brzy se toho strašného smradu zbavím. Jdu se ven nadýchat čerstvého vzduchu. Hurá! Několikrát se hluboce nadechnu a okamžitě cítím, jak se mi vrací energie a čichové buňky mi děkují. Dlouho si tuto chvíli užívám. Uvědomuju si, jakou obrovskou hodnotu má čistý horský vzduch. Po ranní hygieně mířím na společnou snídani. Ochutnávám kávu a s úšklebkem ji nechávám zase být, chuť nekomentuju a raději si nabírám čaj. Beru si párky z obrovského kastrolu a tvarohový koláč. Venku to dneska vypadá opět na slunečný den. Z této domněnky mě však brzy vyvede starší horal, který používá nejmodernější technologii k co nejpřesnější předpovědi počasí. “Blíží se bouřka a pěkně silná”, oznamuje mi, když mě vidí, jak se balím. Říkám mu, že to snad nebude tak zlé. Loučím se a vyrážím nahoru směrem k Ostrému Roháči. Nedošel jsem tam. Po asi dvou kilometrech začíná obloha tmavnout a já ucítím první kapky deště. Nevadí. Pár kapek mě přece nerozhází. Jdu dál do kopce, ale kapky začínají sílit a nabývat na intenzitě. No, paráda. Teď už to nevypadá vůbec dobře. Leje jak sviňa a já se nemám kam schovat. Za chvíli mám mokrou bundu a kraťasy. Rozhoduju se, že se otočím a vrátím k Žiarske chate. S ohledem na to, že v Západních Tatrách je hodně skalnatých úseků, nemá cenu riskovat. Nerad bych přitěžoval práci záchranářům, kteří mají jistě s hrdinnými Čechy bohaté zkušenosti, ale já si to radši vyšlápnu jindy. Jdu tedy dolů zpět k chatě, déšť sice už polevuje, ale pořád prší a obloha je zakaboněná. Jak si takhle jdu promočený, vylézá z místa pod velkým smrkem jedna pláštěnka za druhou. Asi desetičlenná skupinka brňáků mě zdraví a baví se nad mým mokrým vzhledem. “Tam nahoře asi nebylo kde se schovat, co?”, ptají se mě pobaveně. Odpovídám jim, že opravdu tam nebylo takové luxusní místečko, z jakého právě vylézají. Usmíváme se na sebe a přejeme si hezký den. Oni to s tím Ostrým Roháčem zkusí, já to vzdávám, protože předpověď hlásí trvalý déšť.

Přicházím k chatě a uvelebím se na dolní terase, kde nikdo není. Čekám, až déšť alespoň na chvíli ustane, abych se přesunul ke dva kilometry vzdálené autobusové zastávce. Po asi půlhodině se rozhoduji vyjít. Cestou mi střídavě prší, a tak tam, kde je přístřešek, se zastavuji a chvíli čekám na mezidešťovou přestávku. Asi po hodině se ocitám u přístřešku autobusové zastávky Žiarska dolina. Hurá! Sednu si na polorozpadlou lavici do zanedbaného přístřešku. Po chvíli přijíždí autobus, vystoupí cestující a řidič mě nabízí, ať si sednu do autobusu, i když pojede až za půl hodiny zpět do Liptovského Mikuláše. S díky si sedám do suchého a teplého prostředí nového autobusu. Kupuju si lístek a pan řidič po té co zjistil, že jsem z Česka, mi začne vyprávět, že ten autobus je taky z Česka a že jich město koupilo 95! Chvíli si ještě povídáme o tom, jaká je tu nádherná krajina a že je dobře, že sem Češi jezdí a utrácí peníze, Slováci zase kupují naše autobusy a zakončujeme to konstatováním: “Veď tak to je dobre. Je to vzájomný obchod”.

Má cesta je u konce. Jedu autobusem české výroby do ubytování v Liptovském Mikuláši, odkud následující den vyrazím zpět do Prahy. Jsem šťastný, že jsem zažil další krásný prodloužený víkend, a i když mi počasí zabránilo podívat se na Roháče, nevadí mi to, aspoň mám důvod se sem zase vrátit. Už teď se těším!

• Délka trasy: 54 km
• Převýšení: 2 980 m
• Nejvyšší vrchol: Ďumbier 2 043 m
• Odkaz na mapu: https://mapy.cz/s/kedanogate

Ve čtvrtek ráno se přesouvám vlakem do Púchova, abych tam přestoupil na vlak jedoucí do mé cílové destinace, do Ružomberka. Sedím na čtyřce. Vedle mě se usmívá starší paní v důchodu a mává své sestře, která stojí na peróně pražského hlavního nádraží. Jak se později dozvídám, obě sestry se pravidelně navštěvují. Zatímco ta, co sedí vedle mě je šťastnější, té druhé zemřel nedávno manžel a tak trochu ztratila chuť k samostatnému boji se životem. Šťastná paní mi celou cestu vypráví o své rodině, že všichni její členové jsou šikovní a umí se o sebe postarat. Teda až na jednoho vnuka, kterému je necelých třicet let, hodně pije a nic ho nebaví. Jediné prý co ho zajímá je příroda a práce v lese. A tak babičce radím, ať jej teda nasměrují třeba na dřevorubce. Naproti mě sedí táta se synem. Táta vypráví o tom, jak to dnes chodí v Holandsku, kde on už několik let pracuje. Je mu kolem čtyřicítky a synovi odhaduju okolo 12 let.  Mezi sebou spolu mluví anglicky, s námi však táta mluví slovensky. Jak se tak spolu všichni bavíme, cesta nám rychle ubíhá. Narážíme i na intimní téma například, když nám babička prozradí, že se svým manželem neradi chodí do hospody nebo restaurace na jídlo. “Víte, když si dá můj muž nějaké jídlo v hospodě, tak ho to vždycky pěkně prožene. Nevím, co tam dávají”, prozrazuje babička. 

Kolem druhé odpoledne vystupuju v Púchove, a protože tady mám asi hodinu na přestup, odcházím zabít čas do města. V centru před budovou banky mě zastaví milá slečna a vnucuje mi los se soutěží o několik set eur. Výborně! S nadějí, že konečně zbohatnu, si jeden vybírám. Pak se mě ale ptá, zda už náhodou nejsem klientem jejich banky. Odpovídám, že ano, los mi tedy bere z ruky a přísně dodává: “Prepáčte, ale súťaž je len pre neklinetov!”. Loučím se tedy s představou, že jsem právě vyhrál pár stovek eur a pokračuju do parku, kde si v horkém odpoledni sedám na lavičku a občerstvuju se. Po pár minutách se zvedám a zamířím zpět k nádraží. Říkám si, že než tam dojdu, bude to časově tak akorát, protože vlakové nádraží v Púchove je asi dva kilometry vzdálené od centra města. Jdu schválně pomalu, abych na stanici nemusel dlouho čekat. Jaké je ale moje překvapení, když zjišťuju, že na světelné tabuli v nádražní hale u mého vlaku vidím 55 minut zpoždění. Jdu do místního bufetu, kupuju nealko pivo a nějaké želé bonbóny. Usedám na lavičku ve vestibulu a vrhnu se na bonbóny. Čekání si krátím pozorováním lidí procházejících nádražní halou. Hemží se to tu pestrou směsicí společenských vrstev, ostatně jako na každém vlakovém nádraží. Bohatí, chudí, pěkně oblečení i špindírové.

Vlak Tatran z Bratislavy, který dále pokračuje až do mé cílové destinace, tedy Ružomberka, konečně přijíždí. Sláva! Najdu první volné sedadlo, opět na čtyřce. Pozdravím a sedám si vedle dámy, která se právě maluje. Konverzaci tentokrát nevedeme žádnou. Mě se moc mluvit nechce, protože jsem už znavený a spolucestovatelé se také k ničemu nemají. Věnujeme se tedy každý svým vlastním myšlenkám. Po hodině a půl jízdy vystupuju před omšelou nádražní budovou v Ružomberku. Vydávám se přes autobusové nádraží a centrum města k penzionu Blesk, kde už pro mě mají připravený pokoj. S paní recepční si domluvím, aby mi snídani připravili formou balíčku a nechali ráno na recepci, protože ubytování opouštím brzy ráno. Super!

Ráno vstávám kolem šesté, vyzvedávávám balíček se snídaní a mířím na autobusové nádraží, odkud jedu do obce Donovaly. Tam si dávám snídani v podobě balíčku plného překvapení z penzionu Blesk. Uvnitř balíčku objevuju dva spojené krajíce chleba se sýrem, šunkovým salámem a paprikou, k tomu pomerančový džus Capri ze Zlína a horalku od slovenské Sedity. Rozhoduju se, že jeden “sandwich” si dám teď a druhý nechám na obědovou pauzu. Po snídani přecházím dřevěný most vedoucí nad hlavní silnicí a dále jdu po červené značce, které se budu držet až do mé finální destinace Čertovica. Cesta se označuje jako Cesta hrdinov SNP, tak doufám, že nějaké hrdiny taky potkám. 

Z Donoval se jde velmi pozvolně, nejprve přes krásnou usedlost Polianky a pak k prvnímu rozcestníku s pěkným výhledem Kečka. Tady si chvilku odpočinu a prohlížím si bachraté mraky nade mnou, které nevěstí nic dobrého. Pokračuju k Hiadeľskému sedlu (1 099 m), kde si dávám oběd v podobě plechovky tuňáka se salátem mexiko – moje oblíbená varianta. Řádně posilněn, zdolávám stoupání na horu Prašivá (1 675 m). Tady už začíná nepříjemně foukat a mraky se nebezpečně stahují k sobě.

Po cestě k vrcholu se srandovním názvem Malá Chochuľa (1 719 m) mě stíhá bouřka. Nejprve je to takový slabý deštík s blesky a hromobitím v pozadí, ale po pár minutách se to změní v pořádný liják. Jsem v úseku, kde se nedá nikde schovat a tak pokračuju rychle dál na Veľkou Chochuľu (1 754 m). Je kolem třetí odpoledne, mám mokré kalhoty, rybník v botách a do toho stále lije a fouká silný vítr. Hromy a blesky naštěstí pominuly, takže pokračuju bez obav dál. Je to sice dost nepříjemné, ale díky tomu, že se hýbu mi není zima a jediné s čím trochu bojuju je bláto. Občas mi noha sklouzne a zavrávorám. Nabírám však rychlejší tempo, v hlavě jsem si nastavil krásnou představu o útulně Ďurková, kde mě bude určitě čekat sucho, teplo a něco k jídlu. Nic víc mě teď už nezajímá. 

Před sebou mám asi 13 km v mlze, dešti, větru a s občasnými úseky bláta. Nikoho nepotkávám. Snažím se jít co nejrychleji a moc nevnímám okolí, protože stejně nic moc nevidím. Když se ocitám v sedle Ďurková (1 700 m), zaraduji se a přidám do kroku, protože už se vidím v suchu a teple útulny, kterou mám na dohled. Ještě kousek a jsem tam! Po 20 minutách se konečně ocitám před vysněným úkrytem! Přežil jsem to! Teď je mi jedno, co se stane, hlavně, že se usuším, najím a snad i vyspím. Je půl šesté večer, otvírám dveře a s překvapením zírám na doslova narvaný malý prostor jídelní části útulny. Nejspíš jsem působil dost vyčerpaně, ale bylo mi to jedno. Proplétám se mezi sušícími se věcmi, které visí pod stropem chaty a jdu k ceduli s nabídkou jídla – kapustnica, šošovica, cestoviny s boloňkou omáčkou, párky. Objednávám si kapustnicu, birell a čaj. Všude přítomné smradlavé oblečení promoklých a propocených turistů umocňuje atmosféru tradiční útulny, která tu stojí už od roku 1932. Zbavuju se své mokré bundy, věším ji mezi ostatní oblečení u stropu. Rád bych sundal i kalhoty, ale na striptýz se moc necítím. Nevzal jsem si s sebou ani šortky, takže bych tu chodil jen v boxerkách, a to se mi nechce. Sedám si k jedné skupince turistů a vyprávíme si o tom dnešním zatraceném počasí a o absolvovaných trecích. Zatímco já jim doporučuji Bílé Karpaty, ze kterých jsem byl velmi nadšený, oni mě zase Bulharské hory Rilu a Pirin. Mezi vyprávěním si vyzvedávám u okýnka kapustnicu s klobásou a chlebem. Je výborná, plní svůj účel, nasycuje mě a pořádně zahřívá. 

Chvíli ještě kecáme, pak se jeden po druhém chodíme umýt k nedaleké studánce a připravujeme se na spánek. Je nás tu kolem čtyřiceti a zatímco většina bude spát ve společné místnosti v patře chaty, já spolu s dvěmi polskými rodinami budeme spát v jídelně na stole. Před desátou začneme společně s paní domácí měnit hospodu v noclehárnu. Zapojují se i ti neožralejší, kteří mají potřebu si ještě zazpívat, jen nemůžou najít vhodnou píseň, kterou by znali jak Slováci, Češi, tak Poláci. Postupně spojujeme stoly k sobě a pokládáme na ně vyfasované matrace.  Vybírám si místo blíž ke vchodu, abych mohl rychle zdrhnout, kdyby mě tu ohrožoval třeba nějaký František, který tady v roce 2011 pobodal dva lidi (Opitý recidivista František v turistickej útulni bodol dvoch ľudí | Nový Čas). Úderem desáté hodiny zhasínají světla a cely prostor se noří do černočerné tmy. Já si ještě odskakuju ven do kadibudky a pak se zavrtávám do spacáku. Zatímco venku řádí bouřka až do rána, uvnitř je ticho, a i když nikdo nechrápe, tak klid narušují jen couralové, kteří si s čelovkou razí cestu ven na záchod. I když na hluboký spánek čekám marně, přesto cítím, jak si moje tělo užívá několik hodin zaslouženého odpočinku a svaly relaxují.

Ráno v 7 hodin se rozsvěcují světla a začíná přestavba noclehárny opět na hospodu. Podává se snídaně ve formě míchaných vajíček nebo párků a k tomu čaj. Sedím u stolu s jednou starší slovenkou a vyprávíme si jak je to v našich zemích z politického hlediska dost naprd. Dotkneme se i žhavého tématu, a sice atentátu na premiéra Fica. Venku je mlha a mrholí, paní mě lituje, že neuvidím výhledy v druhé části svého treku. Tahle věta se mi ukládá do hlavy a několikrát se mi vybavuje ve chvílích, kdy jsem ty výhledy viděl :-).

Po snídani se loučím a vyrážím do kopce v mlze a za mírného deště k vrcholu Chabenec  (1 955 m) a pak až na Chopok (2 024 m). Cesta je dost větrná, naštěstí však neprší, jen občas mírně zamrholí. Kvůli husté mlze toho ze začátku moc nevidím, ale naštěstí jsou mraky roztrhané, čas od času se tak otevírají nádherné výhledy na kopce a do okolí. Zatímco v jednu chvíli vidím jen asi dva metry cesty přede mnou, tak o pár sekund později je to úplně jinak. V hlavě se mi dostavuje ten správný emočně nabitý “wow” efekt. Konečně! Ostatně, proto jsem sem přece přišel! Včera jsem cestu protrpěl, ale dneska dostávám velkou odměnu. Jsem za to moc vděčný. Je to tu nádherné! Výhledy se otvírají vždy jen na chvilku, není jednoduché takové momenty zachytit, přesto se mi to jakžtakž daří. Tmavě zelené kopce přede mnou, po stranách rokle a do toho vane silný vítr, který tlačí obrovské bílé peřiny přes hory. Je to impozantní pohled. To jsou ty výhledy, které jsem neměl vidět? Já je ale vidím! 🙂

Když se ocitám v kamenném moři před Chopkom, je hustá mlha a z nekončícího silného větru cítím pořádnou únavu. Rád bych si sednul a odpočinul někde v závětří. V takovém počasí se člověk musí pořád hýbat, jinak mu začne být okamžitě zima. Konečně vidím stanici lanovky a kousek od ní Kamennou chatu. Sedám si venku na lavičku u chaty a otvírám sáček se směsí ořechů a postupně celý obsah sezobu. Dovnitř se mi jít nechce, protože bych ztratil minimálně hodinu a nechci se rozsedět, chci jít rychle zase dál. Když tak zobu oříšky, pozoruju rodinku ve značkovém oblečení, která právě přijela na vrchol lanovkou. Paní nese na prsou zabalené batole.

No nic, musím jít dál, čeká na mě Ďumbier (2 043 m), který kvůli mlze jen minu a Chata generála Milana Rastislava Štefánika v Ďumbierskom sedle (1 728 m). Na chatu přicházím těsně před deštěm. Dávám si bramboračku a pivo.  Je tu velmi příjemně.  

Kolem čtvrté odpoledne vyrážím na zbytek mé cesty. Ze začátku sice ještě dost prší, ale asi po jednom kilometru přestává a zůstává foukat jen ten protivný vítr. Jde se celkem dobře, nejprve na Králičku (1 682 m), pak s mírným klesáním přes Kumštové sedlo ( 1 549 m), mírným vzestupem přes Rovienky (1 602 m) a pořádným sešupem až do Čertovice (1 232 m). Tady mi začíná opět pršet. Naštěstí jsem už jen asi kilometr od hotelu Totem, kde mám zamluvený pokoj.

V hotelu si dávám nejprve teplou sprchu, protože jsem špinavý jako prase a pak si vychutnávám velmi dobrou večeři a pivo. Paní provozní mi nabízí i možnost využít hotelového wellness, a tak se ještě před spaním chvíli rochním v teplé vířivce. Zcela znaven se odebírám do svého pokoje, kde padám na postel a spím klidným a nerušivým spánkem až do deštivého rána. 

Druhý den začínám bohatou snídani v podobě mého oblíbeného bacon-and-eggsu a vyrážím na nedalekou zastávku autobusu, který mě veze do Liptovského Mikuláša a odtud odjíždím vlakem až do Prahy. 

Nádherná krajina Nízkých Tater mě okouzlila a chci se sem vydat ještě jednou, ideálně na celý přechod až do Telgártu.

V pátek po práci nasedám do vlaku a odjíždím z Prahy do Brna, abych následně přespal u rodičů a ráno vyrazil do Petrova u Strážnice. Právě odtud začínám svůj moravský trek napříč Bílými Karpatami. To, že se na svoji zatím nejdelší naplánovanou cestu těším, není pochyb. Už o ní totiž dost dlouho mezi přáteli mluvím. Dnes uzrál čas ji uskutečnit a přestat furt jen kecat. Tak já teda jedu, jo?

V Pardubicích ve vlaku si vedle mě přisedá asi 30ti letý voják. Ptám se ho, zda snad jede z nějaké mise. No a od této chvíle si začínáme povídat až do Brna. Probíráme válku na Ukrajině, současný stav armády a její vedení, ale i válečnou historii, zvláště období protektorátu a oba prezidenty Beneše a Háchu. Nejspíš bychom si povídali až do Grazu, kam náš vlak míří, ale oba vystupujeme v Brně, takže stíháme probrat jen zlomek toho, co bychom probrat mohli. V Brně si podáváme ruky, vzájemně si děkujeme za příjemně strávenou cestu a loučíme se. Bylo to opravdu moc příjemné. Zdá se mi, že dnes i většina samostatně cestujících lidi nepřeje, aby si k nim někdo cizí sednul a ,nedej Bože, si s nimi i povídal. Tady to bylo však obráceně, oba jsme si povídat chtěli, aby nám cesta rychle ubíhala, a tak se také stalo. Řečeno terminologií dnešní doby, kdy se neustále ptáme, zda z určité aktivity něco získáme, tak tady jsme oba získali příjemně strávený čas. Tedy to, co se nedá penězi dostatečně vyjádřit. Samozřejmě jsme si mohli dát oba sluchátka a poslouchat kecálky a chytrolíny z podcastů nebo už po několikáté oblíbenou hudbu. Dali jsme však přednost klasickému reálnému povídání s rizikem, že oba prozradíme své vlastní názory cizímu člověku a vzájemně se buď budeme poslouchat dál nebo se odsoudíme a hovor přestane. Riskli jsme to a neodsoudili se.

Ráno odjíždím od rodičů nejprve autobusem a pak vlakem do Petrova u Strážnice. Tady si fotím slavnou sklepní uličku Plže a konečně vyrážím na vysněný trek. Je krásně slunečno, bez mráčku, prostě kýčovité jarní počásko. Jdu Sudoměřicemi, uprostřed obce míjím sochu jejího zakladatele rytíře Sudomíra a na protější straně silnice obdivuju hnízdo s čapí rodinkou. Za obcí procházím vinohrady a kolem polí se dostávám do oblasti česko-slovenského pohraničí, které se stane na tři dny mojí každodenní cestou. 

První zastávkou je vodní nádrž Mlýnky. Hned se mi vybavují vzpomínky na to, jak jsme se tady coby pionýři chodili z nedalekého tábora koupat. To už je více jak 36 let a ty betonové panely, ze kterých je nádrž vystavěna jsou snad stále stejně popraskané jako tehdy. Procházím chatovou oblastí až k dnešnímu pensionu Jana, tehdy hlavní základnou tábora. Okamžitě poznávám dřevěné chatky, které se vůbec nezměnily a taky velké hřiště hned naproti tábora. Jsem zvědavý ještě na jednu budovu, na kterou mám milé vzpomínky. Vydávám se lesem do kopce nad penzion, abych našel dnes nevábně působící objekt, ve kterém jsme bydleli jako starší pionýři, protože kapacita základního táboru byla obsazená. Tehdy se to tu jmenovalo Lesanka a byla to taková necitlivě rozšířená lesní chalupa. Zadní část budovy byla a stále je původní, pamatuju si, že uvnitř chalupy byl velký, krásný, dekorovaný krb. Asi jediná věc, která tam byla pěkná. Přední část budovy je přistavěna formou přilepením bílé krabice. Dnes celá budova a okolí působí zanedbaně. Mám na ni ale pěkné vzpomínky. Před budovou u protější chalupy kdysi stávala krásná Alfa Romeo, a to za socialismu bylo hodně cool auto.

No nic, je čas přerušit tok vzpomínek a přesunout se z nostalgie do současné reality. Opouštím Lesanku a táborovou základnu a jdu přes Malý a Hrubý rink a Skalický vrch až ke Kamenné búdě. Tady si dávám odpočinek a posilňuju se pivem. Je tu otevřený bufet, tak toho hned využívám. Jedna rodinka si tu začne opékat přinesené buřty na již rozdělaném ohni. Vládne tu pohodová atmosféra. Dávám si krátký odpočinek a pokračuju Záhoráckou magistrálou přes Čupy na Tlstou horu, Zrubenec, Bukovinu a zastavím se až u rozhledny Žalostiná. Tady se pozdravím s návštěvníky rozhledny a udělám si pozdní oběd.  

Když dojím jídlo, je kolem páté odpoledne, zamířím na kopec Kobyla a pak až ke Třem kamenům, kde hodlám přenocovat. Cesta od rozhledny vede nejprve loukami a pak plynule vplouvá do lesa. Cestou se zastavuju u studánky a za pár minut od ní přicházím k rozcestí U tří kamenů. Je tu pěkný výhled na Kuželov a jeho mlýn.  Tady se zastavuju, zdravím skupinu mladých trekařů, kteří jdou stejnou cestou jako já až do Valašských Klobouk. Zatímco oni už mají stany postavené, já teprve hledám vhodné místo. Bavíme se o nejbližších studánkách a radíme si, která z nich bude asi nejméně vyschlá. Stavím tarp, chvíli ještě kecáme u rozdělaného ohně a já se pomalu loučím, přesouvám se do spacáku a únavou usínám. První den mám za sebou 35 km v parném dni a tělo už si říká o odpočinek, tak mu ho dopřávám. Zaslouží si to.

Ráno to vypadá na další pěkný den. Po snídani balím tarp a vyrážím k dnešnímu cíli, což je Velký Lopeník (911 m). Mým spolunocležníkům přeju krásné ráno, a i když vyrážím dříve než oni, tak si myslím, že mě stejně doženou. Každé ráno na treku mi přijde strašně příjemné. Je jedno jaké je počasí, mě obecně baví ten začátek dne, jak se všechno probouzí, jak ještě nikde nikdo není, jak ptáci začínají hlasitěji a hlasitěji zpívat a jak slunce začíná  postupně hřát. Dnes není výjimkou. Dobře jsem se vyspal, nepršelo, nemám mokrý tarp, nemám žádné puchýře na nohou, jsem plný energie a s tou také dnes porazím dva velké kopce Velkou Javořinu (970 m) a Velký Lopeník (911 m). Jdu krásným lesem až dorazím do vesnice Vrbovce. Za vesnicí nad kopcem Machová mě dohánějí moji spolunocležníci. Zdravíme se, popřejem si hodně zdaru a pokračujeme každý svým tempem. Překonávám Vysoký vršok, Kamenné vrata a Kubíkův vrch, a právě tady se mi otvírá nádherný výhled do krajiny. Pokračuju dál na Šibenický vrch (708 m), kde si vyhlédnu jedno pěkné místečko pod košatým stromem a rozdělám si tu piknik. Slunce krásně svítí, pod stromem je příjemně, tak proč si na chvíli neodpočinout a nedát si něco dobrého k jídlu. Na trávu pokládám plachtu a vybírám, co si dám k obědu. Volba padla na plechovku makrel se zeleninovou omáčkou s názvem Picknick. No, co jiného bych tu měl vlastně jíst než to, co má v názvu Picknick, že? Otvírám plechovku a ochutnávám makrely se zeleninou. Do této doby jsem měl v oblibě tuňaka s mexickým salátem, tentokrát jsem chtěl zkusit něco jiného a plechovka makrel mě zlákala, protože byla krásně barevná. Marketéři odvedli skvělou práci, zlákali mě ke koupi. No, ale pozor! Postupně zjišťuju, že to nebyli jen marketéři, ale i lidé z výroby. Obsah plechovky je prostě úžasný! Masa hodně, omáčky a zeleniny tak akorát na dochucení. Jsem maximálně uspokojen a zařazuju tento výrobek do své povinné trekové výbavy. Super! zase jsem něco dobrého objevil. Uvařím si ještě čaj a dám si flapjack. Chvíli takto lenoším pod stromem a užívám si krásného počasí a nicnedělání. 

Po půl hodince balím plachtu a vydávám se na první z velkých kopců Velká Javořina (970 m), který je odsud asi 5 km. Jakmile spatřím věž vysílače, začnu se těšit na brzké dobytí hory. Posledních pár metrů před loukou se dost plazím a často odpočívám. Kopec je prudký a batoh na zádech má kolem 16ti kg. Není to úplně jednoduché. Vystoupám na odlesněný úsek a otvírají se mi nádherné výhledy do okolní i vzdálené krajiny. Z Velké Javořiny toho jde vidět dneska opravdu hodně Malá Fatra, Velká Fatra, Nízké Tatry, Vizovické a Hostýnské vrchy. Ani tu není moc lidí, je neděle kolem 16. hod a největší naval už pravděpodobně pominul. Po kochačce se odebírám do blízké Holubyho chaty, kde si na zdejší terase vychutnávám jedenáctku Bernard. Je tak dobrá, že požádám obsluhu, aby mi načepovala jeden půllitr i do PET láhve na cestu. To jsem v té chvíli netušil, jak prozíravý jsem byl a jak se mi cestovní jedenáctka bude hodit. 

Jdu dále lesní cestou a jak si to tak šinu, zapomenu sledovat turistické značky a odbočit z hlavní cesty. Po půl hodině se ocitám před bývalým vojenským vysílačem na kopci Jelenec (925 m). To, že jdu úplně blbě zjišťuju až na kopci, nikde totiž žádné značky nejsou a pohled na mapy.cz dokazují, že jsem minul odbočku na rozcestí Pod Jelencem, asi kilometr nazpět. Nedá se nic dělat, otáčím se a jdu zpět a napojuju se na správnou cestu. Času moc nemám, tak se snažím kopnout do vrtule. Naštěstí vede cesta dolů, tak ubíhá rychle. Dostávám se do obce Květná a pak opět lesní cestou do kopce přes louky. Před Novou horou (552 m) přijde řada na PET jedenáctku, kterou do sebe obrátím v pidisekundě. Z kopce je nádherný výhled na obec pode mnou. Přes pole přicházím k okraji lesa, kde je tábořiště a opět další krásný výhled do okolí. Chvíli se posadím a odpočívám. Lesní cestou se pak vydávám k rozcestníku Staré Díly. Odsud už je to jen a jen do kopce, slunce se se mnou začíná postupně loučit a já cítím, že mě pomalu dochází síly. Často musím odhazovat batoh, jehož popruhy se mi začínají nepříjemně zařezávat do ramenou. Poslední úsek před Velkým Lopeníkem se doslova už jen plazím, začíná být tma a tak nasazuju čelovku a zvažuju možnost přespání někde pod horou, kdybych ji náhodou dneska nezdolal. Opravdu mi dochází síly, kopec je strmější a strmější, zdá se mi to nekonečné. Jdu pomalu, v lese je už pěkná tma a nikde nikdo, jen ten strmý kopec přede mnou. Pořád se dívám do mapy a říkám si, že to přece nevzdám, je to jen dva kilometry před dnešním cílem. Jdu ale čím dál pomaleji a vážně zvažuju, že si rozdělám tarp někde pod kopcem. Nakonec se na sebe naseru, zatnu zuby a jdu. Já ten posraný kopec prostě dneska musím udělat!

O půl deváté zdolávám 911 metrů vysoký vrchol Velký Lopeník. Po chvíli zjišťuju, že ho mám celý jen pro sebe, i s rozhlednou a několika kadibudkama. Padám na záda i s batohem a rozsvícenou čelovkou, abych si alespoň na chvíli odpočinul předtím než začnu dělat večeři a stavět tarp. Jsem na sebe hrdý a zároveň se cítím dost vyflusle. Je to ale super pocit! Rychle si uvařím nudlovou polévku a slupnu oblíbenou plechovku tuňáka. Stavím tarp a čistím si zuby. Mám na hlavě rozsvícenou čelovku, jinak bych nevěděl kam šlapu a plivu. Najednou zbystřím. Asi 20 metrů ode mne se od světla z čelovky odráží dva páry očí. Sledují mně a nervózně se pohybují nahoru, dolů, vlevo a vpravo. Čekají až zalezu pod tarp a budou mít celý prostor pro sebe. Předpokládám, že to byl pár lišek nebo vlků, který hledal něco dobrého na zub po víkendové návštěvě výletníků. Zalezu do spacáku a pomalu usínám. Havěti je tady oproti poslednímu nocování daleko více. Okamžitě jak rozsvítím světlo, hned se kolem mě začnou tvořit chuchvalce hmyzu. Snad mě nesežerou…

Nesežrali. Nezajímal jsem vlky ani lišky, jen hmyz si na mě trochu smlsnul. Ráno vstávám kolem 6. hodiny. Tarp je z vnitřní strany plný vysrážené vody. Zatímco minulou noc byl v lese kompletně suchý, teď je z vnitřní strany kompletně mokrý. Vyhrabu se ze spacáku a začnu zkoumat okolí. Je to tady moc hezké. Spousta dřevěných lavic, altán, kadibudky a rozhledna. Hranice Československa, tvořená červeno-bílými patníky s písmeny C a S prochází středem kopce. Vylézám nahoru na poslední patro rozhledny, právě když svítá. Je to nádherný pohled vidět probouzející se krásný den. Seběhnu dolů, plachtu tarpu nechávám rozloženou na trávě, aby ji vycházející slunce svými teplými paprsky pořádně vysušilo. Zkouším funkčnost kadibudky. Oceňuji přítomnost záchodového prkénka a dostatek toaletního papíru. Řeknu Vám, je to příjemný zážitek v takovém prostředí konat potřebu :-).

K snídani si dávám kaštanovou kaši s ovesnými vločkami a černý čaj. Nikam nespěchám, včera jsem ušel 28 km a ty dva kopce mě daly sakra zabrat, tak se dnes nechci nikam hnát. Stejně musím počkat až mi uschne plachta.

Po osmé hodině začínám balit a scházím k nedaleké studánce pro vodu. Voda v ní je výborná, tak si nabírám do hydrovaku i do láhve, abych měl dostatek na celý den. Dnešním cílem je přístřešek nedaleko Javorníka (783 m). Tam chci přenocovat. Vydávám se tedy lesní cestou nejprve přes Malý Lopeník (881 m), Kobylec (845 m) až se mi před Lopenickým sedlem otevře překrásný výhled na louky a protější Mikulčin vrch (799 m). Tady zažívám eufórii! Ten pohled je tááák krásnýýý. Vyjdu kopec a pak po červené přes Rapantův vrch k Výškovci a dále do Starého Hrozenkova. Tam si sedám na lavičku uprostřed obce vedle frekventované silnice a chvíli odpočívám. Čeká mě nemalé stoupání do Žítkové. Obce, kde se odehrává příběh Želary a Žítkovských bohyní. 

V Žítkové zdravím jednu stařenku, co u cesty kosí trávu a ona mi říká, že se navečer očekávají bouřky a možná i kroupy. “Ale jděte, nestrašte”, odpovídám jí. Usměje se na mě a popřeje mi, ať se mi daří a oba doufáme v to, že počasí vydrží. Je pondělí a tak cestou potkávám opravdu velmi málo lidí. Vlastně až za obcí se setkávám s  celkem 3 baťůžkářemi, s kterými si předáváme informace. Já chci vědět, jestli je poblíž nějaký přístřešek nebo místo vhodné k odpočinku a oni zas jestli je tu nějaká nevyschlá studánka. Dozvídám se, že přístřešek je asi 5 km odsud a studánka je prý vyschlá. A protože mám velký hlad, udělám si piknik po pár metrech v lese u potoka, kde si i umyju a osvěžím nohy. Po asi půl hodině pokračuju v cestě lesem. Je kolem druhé odpoledne a slunce dost pálí. Osvěžení v potoce je příjemné. Doufám, že narazím někde na nevyschlou studánku, protože mi už dochází voda. Z potoka jsem si sice vodu nabral, ale studánka je studánka. Na rozcestí Na koncích je odbočka ke zmíněné studánce. Podle jednoho stezkaře by měla být vyschlá, tak se zkusím přesvědčit. Ke studánce mě vede dokonale značená cestička, a když ji objevím, zjišťuju, že není vyschlá, jen voda neteče z roury, ale vyvěrá ode dna. To mi samozřejmě nijak nevadí. Nabírám si do erárního malovaného hrnku a ochutnávám ji. Je výborná! Vodou si tedy naplním jak hydrovak, tak PET lahev. Super! A jaké ponaučení z toho plyne? Důvěřuj stezkařům, ale prověřuj :-).

Čeká mě posledních asi osm kilometrů k dnešnímu nocovišti, a protože je fakt hodně teplo, dostatek vody se hodí. Jdu dále podél česko-slovenské hranice kamenitou cestou, slunce mi pálí do zátylku a já upíjím čerstvě nabranou vodu ze studánky. Kamenitá cesta se mění v lesní pěšinku. Kolem mě je nádherně zeleno. Úplné bezvětří. Míjím rozcestí Čerešienková a pak i Javorník, abych kolem páté odpolední dorazil ke krásnému přístřešku altánového typu. Tady je ale nádherný výhled! Rychle si stavím tarp, protože začíná pršet. Večeři si dělám v altánu, to se už ale začíná blýskat a bouřit. Po večeři se přesouvám do spacáku pod tarpem. Pouštím si svůj oblíbený podcast a pomalu při bubnování kapek a bouření usínám.  Celou noc prší a fouká vítr. S tarpem to kymácí střídavě do všech stran. I tak se mi daří útržkovitě spát a tělu dát alespoň část zaslouženého odpočinku.

Ráno se probouzím do mlhy, která by se dala krájet. Naštěstí však už neprší, takže ty proklatě nízké mraky mi ani nevadí. Svým způsobem je takové ráno krásné, kouzelné. Dělám si snídani. Vychutnávám si teplou kaši a kochám se okolím zahaleným do mléčného závoje. Tu a tam jdou vidět nějaké kopečky. Začínám se balit. Dnes mě čeká už jen asi 13 kilometrů do Valašských Klobouk a já jen doufám, že počasí vydrží bez deště.

Balím veškeré své nádobíčko a jdu mraky zahalenými kopci přes pastviny s ovcemi a malými jehňaty. To ráno v mlze s bílými polehávajícími chumáči na kopcích v zelené trávě, je prostě kouzelné. Mrholí, tráva je mokrá, a okolní krajina mi připadá přesto nádherná. Pomalu se blížím do civilizace, procházím Brumovem-Bylnicí, vystoupám k místnímu hradu a právě tady začíná mírný déšť, který mě doprovází až do Valašských Klobouk. Procházím rekreačním střediskem Jelenovská, kde je pár objektů ve zuboženém stavu a pamatují radostné zaměstnance socialistických podniků, kteří sem jezdili na rekreační pobyty přes ROH (revoluční odborové hnutí – monopolní odborová organizace v socialistickém Československu). Odsud je to už jen kousek k hlavní silnici vedoucí k náměstí ve Valašských Kloboukách. Ubytovávám se v hotelu Alfacentrum, kde se setkávám s milým personálem a dostávám čistý pokoj. To mi dnes stačí. Víc nepotřebuju. Jen ty panelové zdi mezi pokoji by mohli být lépe odhlučněny. Připadám si jako součást manželské hádky, která se odehrává ve vedlejším pokoji. Dostávám hlad, a tak hledám vhodnou restauraci nebo hospodu. Na doporučení zkouším hned vedlejší pizzerii, kterou prý má nový majitel a prý je to tam dobré. Rychle toho musím využít než se to pokazí. Dávám si zelňačku a rumpsteak s pepřovou omáčkou. Na pizzu ani těstoviny nemám chuť. Obojí je vynikající. Se zelňačkou bych si nejspíš vystačil, protože je hustá a dostatečně sytá. Rumsteak je luxusní, jen ho jím celkem pomalu, až se mě servírka ptá, jestli je všechno v pořádku. Odpovídám jí, že ano, ale že se snažím ten vynikající steak do sebe po té vydatné polévce nějak nasoukat dovnitř a jde mi to holt pomalu. S pochopením se usmívá. Zatímco jídlo je vynikající, pivo je o ničem. Posilněn procházím náměstím a odebírám se do hotelového pokoje. Únava na mě hezky padá, tak to dnes definitivně balím.

Nádherná, kopcovitá krajina, milí lidé. Tento trek bych si dal klidně ještě jednou -:)

• Délka trasy: 74 km,
• Převýšení: 1 833 m,
• Nejvyšší vrchol: Kamenec, 1 072m
• Odkaz na mapu: https://mapy.cz/s/kadulenajo

Na zelený čtvrtek před Velikonocemi nasedám do své modré Octavie a pomalu si to šinu kolonami Prahou na jich Čech, přesněji do Hojné Vody v Novohradských horách. Právě v této vesničce nedaleko rakouských hranic mám zarezervovaný pokoj v místním penzionu. Celou cestu prší, fouká studený vítr a vůbec je dost nevlídně, ale předpověď počasí slibuje na další dny velký obrat k lepšímu. Věřím, že to meteorologům vyjde.

Sestoupám dolů do restaurace a jakmile se tam objevím, volají na mě nějací mladí čundráci: “ Heeeej, Honzoooo, pojď k nááám”. Odpovídám jim, že se nejmenuju Honza, ale Zbyněk. “Tak Zbyňďóóó, čaaaauuuuu”, okamžitě vymění jedno jméno za druhé. Přisednu si k nim, ťukáme si a začínáme debatovat v klasickém stylu jakože odkud jsi/jste, co tady jako děláš/děláte a kam jako jdeš/jdete atd. Koukám na jejich batohy a vyptávám se, co v nich mají a kolik ty  bágly váží. “Ten můj má přes 20 kg!”, vyhrkne nejopilejší a nejvýřečnější z nich. Ptám se, co v něm proboha má a on že kromě běžných věcí i naložené maso a udírnu. “Ahaaaa, takže pánové jsou gurmáni”, pobaveně reaguju. Tak si zase štrnknem a povídáme si kdo kde byl, kolik toho ušel a jaké máme plány na následující dny tady v Novohradkách. Lákají mě, abych šel s nimi, ale to zdvořile odmítám a popisuju jim svůj vlastní plán. Asi po hodince se chlapi zvedají a odcházejí s tím, že si chtějí venku ještě něco ugrilovat a najít si vhodné místo na spaní v lese. Nasazují si čelovky a mizí v černé tmě, která už pohltila celou vesnici. Já si ještě chvíli posedím u krbových kamen a užívám si, pro mě unikátní atmosféru. Ve svém bytě s ústředním topením totiž takto příjemně není. Kolem dokola nikde nikdo, jen plápolající, praskající oheň v krbových kamnech, pivo a já. Strašně se těším na zítřek! 

Druhý den po vydatné snídani vyrážím na okruh Novohradskými horami. Dnes je Velký pátek, nádherně svítí sluníčko už od rána a náladu jsem si nastavil na stupeň “skvělá”.  Nejprve se vyšplhávám na rozhlednu Kraví hora (962 m), pak pokračuju přes Kuní horu (925 m), projdu Černým údolím až do místa, kde kdysi stál Buquoyský lovecký zámeček, nyní zde stojí pension Lesovna  Žofín. Místo je moc krásné, nedaleko Žofínského pralesa, nejstaršího chráněného území ve střední Evropě. Kochám se krajinou i unikátní lokalitou a jdu dále po lesní stezce. Cestou si říkám, jak je úžasné, že tady nikoho nepotkávám, všude je takový klid a mír. A když tak jdu lesem, najednou mě cosi vlevo od cesty vyruší. Zastavím se a dobrou chvíli překvapeně zírám na černý městský batoh pohozený u cesty. Zaostřím, rozhlížím se až uvidím mezi balvany vklíněného týpka s otevřeným notebookem a prsty klapajícími do klávesnice. “Tvl, co tady proboha děláš?”, ptám se ho s udiveným obličejem. “No, mám nějaký dodělky”, odpovídá s úsměvem od ucha k uchu. Evidentně mu můj překvapený obličej připadal hodně srandovní. Pochválil jsem mu luxusní pracovní místo, popřál ať mu ty dodělky rychle mizí, rozloučili jsme se a šel jsem dál směrem k mému dnešnímu cíli, Jelenímu vrchu. 

A je to tady!  Mám hlad a začínám přemýšlet, co dobrého si ohřeju v přístřešku u Huťského rybníka. Je kolem druhé odpoledne, sedám si ke stolu na okraji rybníka, vytahuju vařič s hrnkem a vybírám, kterou hotovku si dneska ohřeju. Volba padá na zeleninovou směs s kuskusem. Ohřívám sáček se směsí ve vodní lázni, jak je doporučeno v návodu. Naštěstí je tady všude hodně vody, tak nemám problém si tento komfort dovolit. Ochutnávám první sousto a musím napsat, že je to překvapivě chutné. Po jídle si uvařím černý čaj a jako dezert si dávám ovesný flapjack. Ježíši, já jím dneska tak zdravě 🙂 Dostatečně posilněn vyrážím směrem k dnešnímu spacímu místu.

Po necelých 28 km vystoupám na Jelení vrch, můj dnešní cíl. Rozhlížím se kolem, ale moc se mi tu tarp stavět nechce. Není tu totiž zrovna rovná zem a spát v dřevěném přístřešku nechci, i když by to šlo. Sestupuji tedy dolů k Mášovně a uvelebím se nedaleko rozcestníku v lese. Zem je rovnější a navíc mezi smrky a jedlemi budu dostatečně chráněný před případnou nepřízní počasí. Postavím si tarp a rozdělám si spaní, vyčistím zuby, nacpu si sluchátka do uší, vlezu si do spacáku a pustím si svůj oblíbený podcast Přirození aneb jak to vidí muži. Tento podcast rád poslouchám, protože se u něj hodně nasměju, no a navíc je o sexu, tak proč ne, že. :-). Po asi půl hodině poslouchání na mě padá příjemná únava, a tak balím sluchátka, vyčurám se a zachumlený ve spacáku usínám. Noc je bez deště, jen s mírným vánkem, spí se mi dobře až na ty noční můry. Doma je nemívám, ale v lese se mi zdají podivně reálné horrorové sny. Rád spím na boku a oné klidné noci se mi zdá, že se mě někdo snaží chytnout za rameno, volá na mě tichým mužským hlasem mým jménem a chce, abych se otočil. Já se však ze strachu a z lhostejnosti ke všem duchům a strašidlům v žádném případě otočit nehodlám:-). Místo toho se schoulím do klubíčka a snažím se usnout. Bohužel hlas zní tak reálně, že si nejsem jistý, zda na mě skutečně někdo nevolá. Takže začínám mít strach ještě větší, uuuuhaaaaaaa …. Aby mé velmi aktivní podvědomí, umocnilo strašidelnost noci, vybavuje se mi dokumentární pořad A. C. Clarka: Svět tajemných sil, o paranormálních jevech. V hlavě se mi začnou promítat úlomky dílů o lidech, co viděli duchy nebo ucítili ve své blízkosti tajemnou moc. No, tak to bude zase noc … Otočím se a nikoho nevidím. Teprve teď v klidu usínám. Kašlu na duchy!

Ráno vstávám kolem 7. hodiny a strašidelnou noc jsem bez újmy přežil. Krásné ráno! Balím svůj bivak a odcházím si na nedalekou lavičku sednout a dát si snídani. Je to moc krásné místo s výhledem na pastviny. Přede mnou snídají krávy, a tak snídáme spolu. Samozřejmě každý něco jiného:-). Já krůtí s vejci a cereální kávu a oni orosenou trávu. Kolem prochází týpek s batohem a se psem. Zdravíme se, prohodíme pár slov o tom jaká byla noc a popřejeme si hezký den. Po dobré snídani si to namířím k další třetině své cesty po Novohradkách. Ráno se jde dobře a já cítím plno energie. Sice neprší, ale meteorology slibované krásné počasí nějak nepřichází. Později se dozvídám, že je to kvůli saharskému písku. No nic, musím jít dál navzdory počasí. Za pár hodin stoupám na nejvyšší český vrchol Novohradských hor – Kamenec (1 072 m). Na vrcholu je samý balvan, ale taky pěkné tábořiště, kde chvíli odpočívám. Z Kamence se moje cesta stáčí na sever. Kromě nejvyššího vrcholu jsem právě dosáhl také nejjižnějšího cípu. Procházím obcí Pohoří na Šumavě a jdu směrem k rakouským hranicím, kde se zastavuji u českého pramene Lužnice (ten skutečný je na rakouské straně). Po krátké pauze se vydávám k rybníku Kapelunk, kde si hodlám dát oběd.

Uvelebím se u tábořiště na hrázi rybníka a vytahuju potravinové zásoby a hrnek s vařičem. Na protějším břehu se objevuje početná skupina výletníků, která si to zamíří ke mně. Jeden po druhém se zdravíme a ptají se mně, kdy bude hotový ten guláš. A já na to, že kdybych věděl, že přijdou, tak bych na něj i postavil.  Začínám šustit sáčkem od čínské polévky a skupinka se s viditelným zklamáním v obličeji odebírá na svou cestu. Já, coby hladový hiker, si konečně v klidu udělám ty zatraceně nezdravé nudle. Jakmile voda vaří, vypínám vařič a vložím nudle do hrnku, přiklopím hrnek pokličkou a v tu ránu se z protější cesty vynoří starší muž a mladší žena. Opět začíná konverzační půlhodinka, tentokrát o zdejší přírodě, že poslední medvěd se tu objevil v roce 1755 a o tom, že je dobře, že tady není dostatek zázemí pro pražáky, jinak by to tady bylo jako na Václaváku atd. V žaludku mi už kručí a přemýšlím, jak se s milými budějáky slušně rozloučit a naznačit jim, že už chci jíst, ale nechci, aby se na mě koukali. Po chvíli sami uznávají, že by bylo dobré mě nechat v klidu najíst a tak jsme si popřáli krásný den a rozloučili se. Konečně jsem zhltnul vlažné nudle a spořádal mou oblíbenou plechovku tuňáka s mexickým salátem. Nadlábnutý si říkám, že by to chtělo ještě dezert a čaj, tak se snažím ještě jednou uvařit vodu, ale tentokrát mi to nejde. No jasně, protože mám prázdnou kartuši. Vzal jsem si totiž tu, kterou jsem používal minulý rok a myslel, že mi nějak vyjde. Nevyšla. Jak se tak snažím zapálit vařič, přiblíží se ke mně nějaký vlasatý týpek. Pozdravíme se a říkám mu, že mám nejspíš prázdnou kartuš a rád bych si udělal čaj, “A já zas kafe a plnou kartuš mám”, okamžitě zareagoval. Výborně! A tak jsme zkombinovali můj vařič s jeho kartuší, uvařili vodu a za chvíli popíjeli každý svůj oblíbený horký nápoj. Kecali jsme o tom kdo kam jde, a odkud a o historii tohoto místa, které bylo pro běžného smrtelníka před několika lety zcela uzavřeno kvůli rakouským hranicím.

Po příjemném rozhovoru jsem se rozloučil a vyrazil na kopec Myslivna (1 040 m), kde jsem hodlal přenocovat. Saharský písek klesnul k zemi, pozdní odpoledne rozzářilo oranžové slunce a mě se šlo naprosto parádně. Jakmile jsem se přiblížil k Myslivně, zjistil jsem, že chata, kterou místní myslivci pronajímají je plná lidí. Můj původní plán, spát někde kolem ní, jsem se rozhodnul vzdát. Je ještě dost světla a venku moc příjemně, a tak se vydávám ujít dalších asi 5 km, abych se uvelebil někde kolem bývalé vesnice Stříbrné hutě. Nejprve míjím zaniklou Skelnou huť, jejíž terén se mi celkem zamlouvá, jen to rozryté pole se mi nelíbí. Tohle místo budou mít rádi divoká prasata, jeleni a další zvěřina. Když se blížím k přístřešku u Stříbrných hutí, už zdáli pozoruji, že v přístřešku někdo je. Rozhoduju se, zda k němu vůbec jít nebo pokračovat dál. Nakonec se osmělím a jdu směrem k červeně oblečené osobě, stojící pod přístřeškem. Pozdravím a zeptám se mladé drobné ženy, zda tu bude spát. “Ano, a budu ráda, když tu budete spát se mnou”, odvětila jakoby připravenou odpověď. “Jé fakt? tak to je skvělý! Aspoň se nebudeme spolu bát!”, odpovím jí s radostí, protože se mi v životě nestalo, že by se mnou chtěla neznámá žena okamžitě po půl minutě  strávit společnou noc. Paráda, řikal jsem si, opět budu mít ráno teplý čaj, i když mám prázdnou kartuš :-). Tento den jsem ušel 31 km a cítím se krásně znaveně. S Jarkou si povídáme o Stezce Českem, kterou ona jde Jižní stranou od Východu a že dnes má za sebou 38 km, zítra jí zbývá už jen 35 km, aby stihla vlak do Prahy z nejbližší vlakové stanice. Dozvídám se, že většinou spí v kempech, v chatičkách, ale tentokrát je to poprvé, co jí nocleh nevyšel a musí spát na divoko, nemá totiž ani stan ani tarp. Probíráme ještě povinné téma výbavy a já postupně zjišťuju, že Jarka mě svými zkušenostmi s trekováním doslova převálcuje.  Má všechny naše hory už dávno prochozené a slovenské Tatry taky. To já ještě ne! Připadám si vedle ní jako absolutní nováček. Jakmile zapadne slunce, začínáme pociťovat od otevřených strání chladný vítr, a tak se každý vsoukáme do svých spacáků a zaleháme. Dobrou noc.

Další den se probouzím bez nočních můr a s nabitou energií. Jarka už je dávno vzhůru a začíná si připravovat snídani. Uvaříme si vodu, já si dávám kafe a zkouším vanilkovou ovesnou kaši, která mi moc zachutná. Opět si povídáme o všem možném. Zdravíme kolemjdoucího hikera, který se přišel k potoku opláchnout. Ráno je velmi příjemné, škoda, že každý máme namířeno na opačnou stranu. Jarka se se mnou loučí a spěchá na vlak v Rybníku a já naopak v klídečku balím tarp a vydávám se do Rakouska. Po pár minutách procházím hranicí, kde je jen dřevěný mostek s cedulemi označujícími obě republiky. Zatímco rakouská cedule je naleštěná, ta česká je špinavá. Soudím tedy, že rakušané zaměstnávají uklízečku, která tu ceduli každé ráno leští. Podle mě by se Ministerstvo zahraničí ČR mělo nad čistotou našich cedulí zamyslet, jinak to bude vypadat, že tu v republice máme pěknej bordel. A to my rozhodně nemáme!

Na rakouské straně jdu nejprve asfaltkou a až po několika kilometrech se obrací stezka směrem do lesa. Tam je to však velmi krásné. Potok, na husto nasázené jehličnany, všechno voní a září zelenou a hnědou. Nádhera! Snad i tady ta uklízečka všechno pravidelně pucuje! Procházím mezi několika staveními a jdu směrem k vrcholu Nebelstein (1 017 m). Tam dojdu asi po 2,5 hodině a musím říct, že na balvanovitém vrcholu je pěkný fičák! Po povinné fotce jdu směrem k českým hranicím na kopec Vysoká (1 034 m). Projdu hraničním přechodem a potkávám staršího pána, který se mně ptá, kde je tady hora Vysoká. Chvíli na něj překvapeně civím a po rychlém vzpamatování se mu odpovídám, že tam právě jdu a že ji musel cestou minout. On, že nejspíš přehlédl odbočku, ale že je to už jedno, že si udělá takový okruh a vrátí se jinou cestou ke svému autu v Hojné vodě. Rozloučíme se a já ho jen upozorňuju, ať nechodí doleva, protože tam už je Rakousko a své auto by tam marně hledal. Usměje se, kývne na mě a s přáním pěkného dne se rozcházíme. Po pár minutách se zastavuji na takové vymýcené planině a sedám si na jeden z pařezů. Vytahuju paštiku, chleba a ovocné müsli. Posilněn se vydávám na tu zatracenou Vysokou. Hurá! Našel jsem ji! 

Teď už mi zbývá jen poslední úsek k penzionu. Ten se však po chvíli ukáže jako nejnáročnější. Úzká, strmá, často kluzká cesta vede mezi balvany. Myslel jsem, že finální úsek bude už jen pohodová pěšinka, opak je pravdou. V jednom okamžiku se snažím obejít původní cestu, protože vede škvírou mezi dvěma balvany a s batohem na zádech se tam nevecpu. Zkouším to obejít, ale zarostlé ostnaté keře mi to nedovolují. Moje koleno se napichuje na ostrou větev a poranění je na světě. Vytryskne kapka krve a už je to v pytli. Zranění je přesně v místě, kde končí moje kraťasy a tak ohrnuju nohavice nad kolena, ať si kalhoty nezamažu. Za celou dobu se mi nic nestalo a teď, pár kilometrů od penzionu tohle! Z batohu vytahuju náplast a nalepím si ji na koleno. Super! Ještě, že mám s sebou lékárničku. Aspoň nebudu v penzionu vypadat jako amatér. Pokračuju dál cestou klikatou, občas se ztratím a pak se zase vracím až nakonec přijdu na hlavní značenou cestu. Dosavadni úsek byl totiž alternativní trasou kvůli polomům a ač byla tato provizorní trasa vcelku dobře značená, občas jsem značku prostě přehlédl.

Do penzionu přicházím kolem 15. hodiny a volám paní majitelce, zda mi byl přidělen ten samý pokoj. “Ano, máte ten samý pokoj, je připravený, klíče máte ve dveřích.”, říká mi do telefonu. “Výborně! A ten koláč, co je přede mnou si můžu vzít?”, ptám se, zatímco zkoumám dezert zakrytý potravinovou folii. “Jasně, ten si vemte, zbyl od snídaně.” Beru dva kousky a spěchám do druhého patra, do své osmičky. Mezitím mi paní majitelka ještě oznamuje, že na večeři bude jelení kýta s kroketama, jestli mi to vyhovuje. “Jasně, že ano, nic lepšího jsem si po třídenním putování Novohradskými horami ani nemohl přát! Už se těším!“. Odhazuju batoh a veškeré oblečení a jdu pod teplou sprchu. Paráda! Příjemnou chvíli ve společnosti tekoucí vody si náležitě užívám. Přitom je to tak obyčejná věc, která ale díky několikadenní absenci, se pro mě stává znovuobjeveným zážitkem. Už se těším až budu na treku bez teplé sprchy třeba měsíc, to budu ve sprše nejspíš chrochtat blahem.

Nahý, čisťounký a voňavý ulehám do postele a pouštím si televizi. Za chvíli dávají můj oblíbený film Krakonoš a lyžníci. Super! Uvelebím se na posteli a začínám cítit únavu těla. Jakmile se totiž tělo zastaví, je konec. A dneska konec je. Vždyť jsem dosáhl svého cíle, ušel celkem 74 km! Film běži asi 20 minut a protože je na komerčním kanále, následuje snad taky dvacetiminutovým blok s nejrůznějším přesvědčováním, co si mám koupit, abych se cítil šťastný. Vzhledem k tomu, že se momentálně cítím dost šťastný, tak tento blok sleduju s absolutním nezájmem. Ale přece jen nalézám něco, co by mě udělalo ještě malinko šťastnějším. Pivo a tyčinky! Má velká neřest! A dneska si ji zasloužím. Jdu dolů do restaurace, odchytím pana majitele, který mi s velkým nadšením ukazuje naložené jelení kýty a požádám ho o splnění mé momentální touhy. Splní mi ji. Mám to, co mi momentálně chybělo ke štěstí, ne není to jedna pilulka plná vitamínů a minerálů, ne, není to pojištěni domácnosti, ne, není to ani nové Volvo, ani intimka s křidélky nebo bez. Je to nealkoholické pivo a grahamové tyčinky! Vím, že je před večeří, ale když já na ně mám takovou chuť! Plně uspokojen s tyčinkou v puse a pivem v ruce, dokoukám film a odeberu se dolů na večeři. Objednávám si tentokrát alkoholické pivo a začnu si číst v časopise Pravý český Všudybyl a Vševěděl z roku 1930, který nacházím na parapetu okna. Porovnávám tehdejší reklamní bannery a texty s těmi dnešními. Přijde mi, že se přístup k přesvědčování prostřednictvím tištěné inzerce moc nezměnil. Vždy jde o něco zázračného, originálního nebo vynikajícího. Narazím také na seznam pořádaných trhů. V mé rodné vesnici byly tehdy dva velké trhy. 

Paní majitelka mi přináší velký talíř s grandiózním kusem naložené jelení kýty se šípkovou omáčkou a hromadou bramborových kroket. Vypadá to skvěle! Pouštím se do jídla. Kýta je jako máslo, měkounká, díky šípkové omáčce jednoduše vynikající! Po několika minutách zjišťuju, že je nad mé síly, abych tuhle megaporci celou spořádal. Dívám se po restauraci a vidím, že s velikostí porce mají problém všichni hosté. Celá restaurace oddychuje. Naštesti je jelení maso dietní, takže si s ním můj žaludek velmi rychle poradí. Dopiju Plzeň, těžce se zvedám a zamířím nahoru do svého pokoje. Loučím se s panem majitelem a děkuji mu, že nás všechny tak příjemně nakrmil, že nám únavou nezbývá nic jiného než s sebou padnout do posetele. A on na to “ Vždyť to byl taky účel!” :-). V koupelně si rychle vyčistím zuby, padnu na postel a pro dnešek umírám. Ožiju až zítra. Byl to skvělý den!

Ráno se probouzím kolem osmé. Spal jsem 12 hodin! Cítím mírně bolavé nohy a svaly na zbytku těla. Paráda! Trek splnil účel, dal jsem si do těla! Po hygieně sejdu dolů na snídani. “Jééé, velikonoční beránek, a tady mazanec a barevná vajíčka! Týjo!!!”, pochvaluji paní majitelce připravenou nadstandardní nabídku snídaně. Nabírám si míchaná vajíčka, rajčata, papriku a čerstvou housku, ukrajuju si dva kousky krásně vláčného beránka a k tomu černý čaj s medem a citronem. Pochutnávám si na vydatné snídani a pomalu se loučím s Novohradskými horami a tímto příjemným penzionem na krásném místě. Po jídle si vyzvedávám batoh z pokoje a loučím se s majiteli, když tu na mě paní Hanka ještě udeří: “ A vajíčko jste si vzal?”. No jasně, že ne! Vybírám si jedno modré a odcházím s dobrým pocitem strávených Velikonoc, abych usednul do svého auta a loudavým tempem jel tam odkud jsem přijel, tedy domů, do Prahy.

aneb pivo, hrad, nacisté a párečky

Na jaře roku 2023 si objednávám pokoj u Stefana a jeho přítelkyně. Dům stojí v norimberské čtvrti Hummelstein. Bude to dobrá lokalita jak pro návštěvu historického centra s hradem, tak zbytků budov z nacistické éry. Moc se těším na návštěvu tohoto města, které má dlouhou a zajímavou historii.

Město existuje již skoro 1 000 let a kdysi bylo důležitou obchodní spojnicí mezi Itálií a Severní Evropou. Císaři Karlu IV. se zde narodil syn Václav IV. Na začátku 16. století patřilo město spolu s Prahou a Kolínem nad Rýnem mezi největší města Svaté říše římské. Norimberk je známý také díky malíři Albrechtu Dürerovi a první německé železniční trati. Město má ale i svou temnou historii. Stalo se sídlem nacistické NSDAP a po válce zde byli souzeni váleční zločinci z této vládnoucí strany. A tak zatímco během druhé světové války město vzkvétalo, na jejím konci bylo téměř celé zničeno. Domy jsou tak často replikou těch, které tu stály dříve stovky let. Při procházce uličkami však nic nepoznám, domy vypadají jako by se tu nálet spojeneckých vojsk na konci války nikdy neuskutečnil. Ve městě je co objevovat a už teď vím, že se rozhodně nudit nebudu. Jedu do Norimberku!

Český vlak je luxus, německý jakžtakž

V polovině května vyrážím snad skoro novým vlakem EC Pendolino nejprve do Chebu a pak přestupuju na ošuntělou regionálku, která si to pomalu míří do srdce Norimberku. Po necelých pěti hodinách z Prahy se ocitám na norimberském nádraží. Ihned po vystoupení z vlaku jdu omrknout své tamnější dočasné ubytování. Od Stefana dostávám zprávu, že v době mého příjezdu nebude přítomen, a tak mi popisuje cestu k tajnému místu za popelnicí, které skrývá klíče od domu. Našel jsem, mám dočasné zázemí!

Vcházím do bytu, pozdravím, i když tuším, že uvnitř nikdo není. Hned první pokoj napravo je na tři noci teď jenom můj. V pokoji je velká postel, bílá skříň se zrcadlem a pracovní stůl. Okna mají zatahovací závěsy, jejichž chatrně upevněná garnýž se ukáže později jako můj neplánovaný pozdrav na rozloučenou. Okna však mají i venkovní žaluzie, kterých jsem si všiml naneštěstí až v den mého odjezdu. No nic, jdu se osprchovat do koupelny. Ta je velmi světlá, čistá, s vanou a velkým oknem do zahrady s průsvitným sklem. Tady se cítím velmi příjemně!

Je čas omrknout město

Po krátkém odpočinku vyrážím do centra města. Potřebuji se trochu zorientovat neboli zrekognoskovat terén. Jdu pěšky nejprve směrem k hlavnímu nádraží a pak po Königstraße až na největší zdejší náměstí Hauptmarkt. Právě zde se konají jedny z nejznámějších vánočních trhů na světě. Cestou míjím malé, červeno-bílé  kiosky nabízející místní

Nejoriginálnější prodavač místní speciality Drei im Weckla.

specialitu: “Drei im Weckla”, což jsou tři norimberské párečky s hořčicí v čerstvé housce. A protože mám hlad, hned tuto tradiční pochoutku vyzkouším. Kupuju si ji u staršího pána s bílým dlouhým zatočeným knírem. Vypadá to tak originálně! Myslím oboje, ty párečky v housce, i ten pán :-). 

Císařský hrad a Karel IV.

Přes náměstí jdu dál až k císařskému hradu. Ten je opravdu nádherný! Před hradem je dlážděné náměstí, sedí tu spousta lidí na zemi, baví se a popíjí pivo. Tak se přidávám i já. Je tu velmi přátelská atmosféra. Z náměstí je vidět rohový dům slavného malíře Albrechta Dürera a všude jsou restaurační zahrádky plné lidí. Lidé kteří prochází náměstím se zastavují, usmívají se na nás sedící, popíjející a snaží se zachytit unikátní atmosféru tohoto kouzelného místa na sociální sítě. Široký výběr piv v Café bar Wanderer na pravé straně (bar určený speciálně jen pro pivo) a vynikající obsluha i hudba jen doplňují úžasnou atmosféru tohoto místa. Odsud se bude těžko odcházet! 

Pivo před jednou z hradních bran kousek od rodného domu Albrechta Dürera chutná skvěle!

Po občerstvení se vydávám na obhlídku hradu. Vyzvedávám si lístek u pokladny. Vstupenku si kupovat už nemusím, protože jsem si předem koupil Nürnberg Card , která platí 48 hod a umožňuje vstup do hlavních atrakcí města včetně hromadné dopravy.

Hrad obývali římskoněmečtí císaři včetně toho, kterého jsme si my zvolili za největšího Čecha, tedy Karel IV.  Uvnitř rozsáhlého komplexu je možné obdivovat původní vnitřní prostory několika sálů, kapli a hradní zahradu. Z ochozu hradu je krásný výhled na město.

Už se pomalu stmívá a já začínám být trochu unavený. Zamířím tedy pomalu do svého ubytování. Zkouším se proplétat ulicemi plnými lidí až narážím zcela neplánovaně na ulici Frauentormauer, která je plná červených lamp a neonů a ladně se pohybujících polonahých žen za výlohami místních podniků lásky. Hmmm, pěkné to tady je, zvláště ten roztomilý nápis na jedné z budov Böhmishe Haube, neboli Český čepeček :-).

Neskrývaná nacistická historie a Streetfood

Druhý den mám naplánováno, že si prohlédnu, co zbylo v Norimberku z působení tehdejší nacistické vlády. Z domu vyrážím kolem deváté ráno a  zastavuji se na snídani v nedaleké pekárně, teda spíš rozpékárně s croissanty a tureckými burkami. Jdu pěšky do Dokumentačního centra areálu říšských sjezdů NSDAP, které sídlí v nikdy nedostavěné monstrózní kongresové hale, připomínající římské Koloseum. Asi za 30 minut se ocitám před obrovskou budovou, která působí opravdu velmi monstrózně. Obejdu ji, abych se dostal do středu nedokončené kongresové haly, která měla pojmout až 50 tisíc osob. Teprve uvnitř si člověk uvědomí, jak obrovská stavba to je! Dokumentační centrum se nachází v jedné části budovy vedle vchodu do nezastřešeného středu. Je to působivě vytvořené muzeum nacismu. Jen co jsem vstoupil dovnitř, padl na mě strach a hrůza z představy, že to, co vidím před sebou jsou skutečné artefakty, sloužící k propagaci tak hrůzného režimu jako je nacismus, jež se před pár desítkami let stal tomuto městu osudným.

Artefakty nacistické historie v jedné části nikdy nedostavěné kongresové haly

Nedaleko haly se nachází také Zeppelinfield, obrovská betonová plocha, kterou vrchní nacistický architekt Albert Speer navrhl pro masové srazy NSDAP. Je tu také necelé dva kilometry dlouhá Größe Straße, po které mělo pochodovat vítězné vojsko. Nikdy k tomu však nedošlo. Dodnes je však patrné s jakou precizností je tato cesta vybudována. Na betonový podklad jsou položeny žulové desky ve dvou různých barvách. Cesta je strukturována světle a tmavě šedou barvou, aby se zde pochodující skupiny mohly snáze držet v řadě. Vyzkouším si jaké to je sledovat tyto žulové desky a jdu asi kilometr a pak zatočím doleva směrem k parku. Obcházím tak rybník Großer Dutzendteich a v dáli vidím monstrózní Koloseum. Je poledne a dostávám hlad a jakoby náhodou míjím plakát hlásající právě probíhajícího Streetfood festivalu jen pár metrů odsud. Super! Jdu se pořádně nadlábnout! 

Zaplatím vstup, dostanu na ruku otisk razítka a už obcházím jednotlivé stánky s nejrůznějšími více či méně exotickými pokrmy. Uprostřed hraje hudba, kterou mixuje vysmátý DJ a nad hlavami nás účastníků pere horké slunce absolutně bez jediného mráčku. S ohledem na parno, nemám důvěru v hamburgery s různými majonézami a ani indická kořeněná jídla mě v těchto podmínkách nelákají, volím tedy bezpečnou čerstvou pizzu a pivo. Sedám si na palety s pohodlnými polštáři, ze kterých je vytvořené zázemí pro účastníky a pozoruju DJ a tancující děti přede mnou. Všude kolem mě je příjemná a přátelská atmosféra. Všichni se na sebe usmívají.

Posilněn vyrážím dál za zbytky nacistické historie. Nedaleko odsud se nachází Zeppelintribüne, před kterou se vešlo až 320 tisíc lidí. Právě z této tribuny Hitler uskutečnil, mimo jiné proslov, který zapříčinil povstání v českých sudetech. Stupínek se zábradlím, kde Hitler stál je zřejmě nejfotografovanější místo pro selfie. Původní zábradlí vypadalo kdysi spíš jako nízká ohrádka, dnes je podstatně vyšší. Nejspíš proto, aby se nikomu tady z toho pohledu nezatočila hlava. Já si selfie z tohoto místa dělat nechci, ale stoupnout si sem a rozhlédnout se po té obrovské ploše prostě musím. 

Nedaleko této pláně se nachází park Luitpoldhain. Od roku 1906, kdy se park otevřel, sloužil k rekreaci a kulturním akcím. Jak už to tak někdy bývá některá krásná místa jsou zneužita pro dobové účely. Tento park byl během nacistických sjezdů, tedy vždy od 20. do 30. září mezi léty 1923 až 1938 místem masových shromáždění NSDAP. Dodnes jsou zde patrné zbytky betonových staveb a konstrukcí. Většina však byla zničena spojenci po konci války. Dnes je toto místo opět klidné a příjemné a plní svůj původní účel. Sedám si na lavičku a snažím si představit, jak se toto místo proměňovalo v čase. Nejprve klid a pohoda, pak řev a oddanost a pak zase klid a mír. Je to zvláštní. Ty stromy kolem mě si to pamatují a určitě to nechápou, tak jako mnozí z nás.

Vedle mě si na lavičku sedá starší paní s dětským kočárkem. Kupodivu v dětském kočárku není dítě, ale postižený pejsek, co nemůže na nohy. Do rozhovoru s majitelkou psa se dává mladý pán také s pejskem. Povídají si a vypadá to, že i psi se znají už nějakou dobu. Jsou to nejspíš staří známí a v tomto parku se potkávají často. Nad našimi hlavami si švitoří ptáci a kolem dokola je plno zeleně a pohodová atmosféra. Těžko si představit, že to tady  před více jak osmdesáti lety bylo úplně jiné.

Den pomalu končí, já už začínám být unavený a tak se vydávám na zpáteční cestu domů. Ještě mám chuť na dobré bavorské pivo, tak se zastavuju v jedné Biergarten, a sice Gutmann am Dutzenteich. Venku mají chlazené lahvové pivo.

Po doplnění tekutin a energie jdu domů a přemýšlím o tom, co jsem dnes viděl a jak to tady asi kdysi žilo.

V soudní síni s Göringem

Poslední den mám namířeno do soudní síně, kde se konaly tzv. Norimberské procesy s hlavními nacistickými představiteli. Tyto soudní procesy se konaly v  budově Norimberského justičního paláce na severozápadním okraji Norimberku. Jdu pěšky, abych si prohlédl probouzející se město pěkně z blízka. Po necelé půlhodince se ocitám před krásnou rozlehlou budovou, před níž vlají na čtyřech stožárech vlajky bývalých spojenců a tehdejšího Sovětského svazu. Vstupuju dovnitř, na recepci obdržím audioprůvodce a už se zaposlouchávám do silného příběhu, který si pamatuje schodiště, po kterém kráčím nebo okolní zdi této krásné budovy. Ocitám se v prvním patře, kde je vchod do oné slavné soudní síně č. 600. Překvapivě působí malým dojmem, ale v době procesů byla upravena tak, aby se sem vešlo až tisíc lidí. No, těžko představitelné, ale asi se sem nějak vmáčkli. Kdo by nechtěl viděl Göringa na lavici obžalovaných a slyšet jeho egoistickou obhajobu, že?

Chvíli sedím v prázdné soudní síni a prohlížím si detaily dřevěného obložení a stropu. Po pár minutách sem začnou proudit skupinky lidí a začínají obsazovat lavice. Přijelo několik autobusů plných turistů přesně na čas promítání multimediální prezentace, která tu běží každou hodinu. Zatahují se závěsy a 3D show začíná. Je to moc krásně udělané. Vidíme před sebou polovinu současně upravené soudní síně a polovinu té tehdejší. Právě přicházejí soudci a kamera se otočí doleva, abychom je dobře viděli. Síň je plná žalobců, právníků, tlumočníků, novinářů, obžalovaných a přihlížejících. Je to impozantní podívaná, zvláště, když kamera najíždí z různých úhlů, aby ukázala, jak celý proces tehdy v této místnosti skutečně probíhal. Slyšíme kroky, úryvky proslovů obžalovaných aktérů a na konci závěrečnou řeč hlavního žalobce Roberta H. Jacksona, zastupujícího Spojené Státy. Úžasné!

Po skončení opravdu velmi dobře zpracované a zajímavé show se přesouvám do místnosti, která je takovým muzeem zdejší budovy. Velká část muzea je samozřejmě věnována nacistickým procesům. Kromě jiného je tu i lavice, na které údajně seděl Hermann Göring. Z budovy odcházím a jsem plný nových zážitků. Je to velmi zajímavé místo a jsem rád, že jsem tu byl.

Muzeum německé dráhy, Albrecht Dürer a červené pivo

Jdu pěšinkou kolem řeky Pegnitz, která protéká celým městem a pod hradem  si dávám oběd ve formě norimberských párečků se zelím a chlebem a k tomu místní norimberské červené pivo (Nürnberger Rotbier). Je to všechno výborné! Po vydatném obědě, platím dosti unavené obsluze a jdu navštívit rodný dům Albrechta Dürera, místního významného malíře, grafika, matematika a teoretika umění, žijícího v 15. století. Jeho práce jsou považovány za vrchol německého umění v době renesance. Nejslavnějším dílem je “Autoportét” a je skutečně nádherný!

Po umění navštěvuji techniku, respektive nejstarší železniční muzeum v Německu (DB Museum Nürnberg). Jsou zde k vidění historické parní, dieselové a elektrické lokomotivy. Muzeum je obrovské a člověk tu klidně může strávit celý den. 

Perníky a garnýž

Na rohu Hauptmarkt zabrousím do voňavého krámku s názvem Lebenkuchen Schmidt. Paní za pultem mi dává ochutnat různé druhy čerstvých perníků a já neodolám a začínám nakupovat jednu krabičku za druhou. Jsou vynikající a tak voňavé!

V nedaleké Bille si kupuju ovoce a jdu po Schleifersteg na ostrov mezi rameny řeky Pegnitz. Je tu travnatá plocha, na které se dá sednout a jen tak pozorovat všudy přítomné kachny a odpočívat.

Pomalu se loučím s tímto krásným a přátelským městem, které bylo před téměř 80 lety srovnáno se zemí a dnes ukazuje jak může být úžasně příjemné. Rád se sem vrátím, protože je tu stále co objevovat. Opouštím moderní a krásné město, a i když jsem své hostitele Stefana a jeho přítelkyni ani nezahlédl, jsem rád, že jsem byl v příjemném prostředí a mohl tu strávit pár dní. 

Když jsem poslední ráno roztahoval závěsy a spadla na mě garnýž, polil mě studený pot. Do prdele! Zrovna když odjíždím, tak se stane taková nepříjemnost! No nic, na stole nechávám českou Plzeň, spěchám na vlak a ve vlaku sestavuju omluvnou sms Stefanovi s tím, že za to fakt nemůžu, a že jsem jen zatáhl za závěs. Už jsem si představoval, že můj hostitel uplatní všechny možné náhrady za materiální a nemateriální vzniklé a nevzniklé škody a újmu na duši a ztráty zisku apod. Naštěstí mi Stefan odpověděl, že se nic nestalo a že Plzeň při opravě garnýže chutnala skvěle :-). Oddechl jsem si.

Další krásný víkend a já jedu vlakem do Železné Rudy – Alžbětína, abych se vydal na cestu nejprve Bavorským lesem a pak na český Poledník na Šumavě a abych nakonec skončil v Srní, odkud se vrátím do Prahy.

Z Alžbětína přes kdysi ostře střeženou hranici do Bavor
Před samotným trekem jsem si zarezervoval stanové místo v oficiálním tábořišti Scheureck, protože se v národním parku Bavorský les nesmí nikde nocovat mimo vyznačená tábořiště. Rezervace byla zdarma a stačilo napsat jednoduchý e-mail s žádostí o rezervaci místa, poslat na adresu HzW@npv-bw.bayern.de a do hodiny jsem měl rezervováno.

Z unikátního nádraží, které má jednu společnou budovu pro Česko i Německo, jdu nejprve po žluté a pak po červené stezce směrem k bývalým sklářským chalupám, které tvořily dnes již zaniklou obec Debrník. Kdysi totiž v těchto místech rod Abelů vyráběl svá proslulá zrcadla. Veškeré domy a provozní budovy již dávno pohltila příroda a příslušníci pohraniční stráže, kteří území bedlivě střežili a zlikvidovali vše, pro ně nepotřebné. Člověk má tak zajímavou příležitost projít se kolem bunkrů, protitankového příkopu nebo bývalé základny pohraničníků. Pročítám si jednotlivé informační cedule a snažím si představit, jak to tady kdysi fungovalo. Ať už za období sklářů nebo za socialismu.

Po pár minutách se ocitám na hranici s Bavorskem a využívám český přístřešek k odpočinku a občerstvení. Přece jen je už něco málo po dvanácté a žaludek už se ozývá.

Dva Falkensteinové a vodopád
Po dobití energie překračuju státní hranici a ocitám se v Bavorském lese. Jdu kolem vesnice Zwieslerwaldhaus a mířím nejprve k vrcholu Kleiner Falkenstein (1 190 m.n.m.), kde se dnes poprvé kochám výhledem. Támhle je Velký Javor (Großer Arber, 1 456 m.n.m.), nejvyšší hora Bavorského lesa, ten si však nechám na příště, pak je odsud vidět Špičácké sedlo a samotný Špičák. Po kochacím dýchánku spolu s jednou mladou němkou a jejím psem se vydávám na Großer Falkenstein (1 315 m..n.m.) a tam už se zastavuju déle. Jednak je tady krásný výhled na Bavorské pohoří a druhak tu mají pěknou restauraci s možným ubytováním a v ní čepují pšeničné pivo a k jídlu nabízí mimo jiné i jelení guláš. To je něco pro mě! Výborná obsluha, mluvící česky a umožňující mi zaplatit v českých korunách je velké plus. Jsem maximálně spokojený a po jídle se pomalu odebírám do jedné z nejkrásnějších oblastí mého dnešního treku, cestou podél skal a vodopádů Höllbachgspreng. Několikrát přeskakuju potok a připadám si jako v pohádce. Nádherný úsek!

Spát u jelení obory mezi kopci
Už je však pomalu čas se odebrat na místo mého dnešního nocování, tedy tábořiště Scheureck. Tábořiště leží kousek od lesa naproti jelení obory a s výhledy na protější kopce. Opravdu krásné a klidné prostředí. Celkem jsou tu čtyři stanová místa, parkoviště pro obytná auta a čistá kadibudka s horou toaletního papíru. Každé stanové místo má svou dřevěnou lavičku a pak jsou tu dva společné stoly s lavicemi. Parádní zázemí!

Rozdělávám tarp, karimatku a spacák a do toho přijíždí kombík s mladým párem a nedávno narozeným dítětem. Nejprve jsem si nevšiml té české SPZ, tak jsem se jich zeptal lámanou němčinou na číslo jejich rezervovaného místa. Pán mi odpověděl, že pro něj bude lepší english speaking, to už jsem si ale všiml SPZ a spustil jsem česky.  V rodném jazyce se tedy domlouváme, kdo kde bude stanovat, omlouvám se, že jsem nedodržel přidělené stanové místo číslo jedna, a že jsem si zvolil číslo čtyři. Oni, že mají přiděleno číslo tři a jestli by si to moje číslo mohli vzít. No, prostě spolu kšeftujeme se stanovými místy a doufáme, že nám náš deal nikdo další nenaruší svým pozdním příjezdem. Já už jsem na čtyřce a stěhovat se nebudu! Naštěstí se nikdo další do rána neobjevil. 

Nad ránem si trochu zapršelo, ale jinak noc byla příjemná. Probouzím se kolem šesté hodiny a slyším, jak kapky deště líně stékají po povrchu tarpu. Intenzita polevuje, takže brzy se dočkávám ranních paprsků slunce. Po hygieně začínám balit a za půl hodiny mám vše v batohu. Snídani si dávám u dřevěného stolu s lavicemi s výhledem na jelení oboru. Jeleni však ještě spí, takže zážitek se nekoná. Zdravím český pár, který se také probouzí. Je krásné ráno a mě už to táhne odsud pryč, chodit ráno mě totiž baví nejvíc.  Vyrážím směrem na českou Šumavu a mým nejbližším cílem je Poledník.

Zpět na Šumavu a do kopce na Poledník
Posledních pár kilometrů k českým hranicím a slunce se opět schovává za mraky, já vytahuju pláštěnku na batoh a nepromokavou bundu. Před sebou vidím kopce Šumavy a samotný Poledník. Nikde nikdo, krajina je tu opravdu moc pěkná. Přecházím hranice a zdá se mi jako by ta příroda ještě více zkrásněla. Procházím tmavými lesními úseky, a když sejdu dolů míjím potok s načervenalými kameny, který jako by z pohádky vypadl. Takhle po ránu je to tu nádherné! Mírně poprchává, ale mě to vůbec nevadí. Opravdu krásný kus přírody! Přecházím potok po dřevěném mostě a stoupám dlouhým kopcem až krozcestí U bývalé roty.

Po necelých čtyřech hodinách přicházím k prvnímu cíli, věži Poledník (1  315 m.n.m.). Je tady větrno, chladno, mlhavo a občas si zaprší. V bistru pod věží si dávám čočkovou polévku a plechovku Plzně. Obojí bodne. Sedím v pěkném rozsáhlém přístřešku s krbem a lavicemi, pod který se postupně kupí skupinky přijíždějících cyklistů.

Autobus jede ze Srní
Z chladného poledníku vyrážím do mé cílové destinace obce Srní, abych se odsud přesunul zpět na vlakové nádraží Špičák. Cesta je nádherná, vede nejprve po širokém kamenitém povrchu lesem a pak úzkou cestičkou mezi loukami a zase lesem. Potkávám jen pár lidí, takže je to opět velmi klidná a příjemná procházka až do Srní. 

V Srní asi po čtvrt hodině nasedám do autobusu, který celou cestu veze asi pět lidí a vystupuji až na vlakové stanici na Špičáku. Tam si sednu na lavičku, rozdělám jeden brusinkový flapjack a čekám na vlak. Po hodině já a moji budoucí spolucestující stále čekáme, protože informační cedule ani aplikace mujvlak nehlásí žádné zpoždění. A najednou jakoby nic, náš vlak přijíždí a my všichni z perónu konečně nastupujeme. Znaven a s dobrým pocitem, že další letní víkend stál zato jedu domů. A zase se těším až ten těžký batoh dám příští víkend na záda a někam vyrazim!

Trasa z Železná Ruda-Alžbětín do Srní. Délka trasy: 36,9 km • 12:25 hod

odkaz na mapu: https://mapy.cz/s/colorujuvu

Je osm hodin ráno a já snídám na schodech přede dveřmi chalupy v Bohdíkově na Hanušovicku. Tady to mám totiž nejraději. Sluníčko si sem pomalu hledá cestu a mě baví, jak se paprsky rozšiřují a postupně hřejí čím dál víc. Protější kopce jsou ještě zahaleny stínem a slunce se tam dostává až později. V ruce držím keramický hrnek s černou kávou z erární moka konvičky a přijde mi, že ta arabika z Keni chutná naprosto skvěle. Miluju to tady se vším všudy!

Odjezd! Směr Králíky
Před desátou odjíždím vlakem do Hanušovic a pak busem do Králíků, abych se vydal nejprve na Klepáč a pak na zdejší nejvyšší vrchol Králický Sněžník. O tom totiž sním už dva roky! Je pondělí a vypadá to na krásné počasí jen s mírným větrem, tedy ideální podmínky na trek. Tak tedy jde se!

Vlak je přesný, čistý a nový. Autobus je zpožděný, čistý a taky nový. No, co víc si přát, než slušný komfort hned od začátku. V Králíkách se vydávám po červeně značené stezce kolem Vojenského muzea a potom chvíli silnicí, abych následně vklouznul mezi louky. Cestou k lesu potkávám partu tří chlapů s batohy. Stěžují si, že jim od pátku pršelo a že mají všechno mokré, ale zároveň mě ujišťují, že já budu mít určitě pěkné počasí. Tak snad mi to vyjde! Díky chlapi! Jdu dál mezi loukami a neustále stoupám nahoru. Zdravím krávy na pastvě a kochám se výhledy na protější kopce. Nádhera!

Klepáč má novou rozhlednu
Cesta loukami a lesem pomalu končí a já musím jít po asfaltce až k parkovišti pod Klepáčem. Už mám pořádný hlad a tady je pěkný přístřešek, který hned zaberu, abych si odpočinul a posilnil se. Doma přichystané dvě obložené housky si opravdu vychutnávám. Čeká mě pěkně strmý kopec na Klepáč, tak musím nabrat energii. 

Cestou nahoru přeskakuju pár poražených stromů a po necelé hodince cesty se objevuje opravená 28 metrů vysoká rozhledna na Klepáči (1 145 m.n.m.). Pěkně tady fouká, ale prostředí je nádherné! Jdu dál směrem na polské Schronisko na Sniezniku, kde bych rád v jeho okolí dneska přenocoval. Spát chci pod tarpem, kousek od této chaty. Jdu krásnou lesní stezkou podél česko-polských hranic. Míjím přístřešek v sedle Puchača, jehož okolí je velmi pěkné, takové pohádkové. U přístřešku je složená matrace a nějaké pití, tak si to tu nejspíš již někdo vyhlédl na spaní. Vítr se postupně uklidňuje, nikde nikdo a pozdní odpoledne se pomalu blíží. Těsně před Králickým Sněžníkem se vydávám dolů na polskou stranu, abych navštívil můj dnešní cíl, chatu Schronisko na Sniezniku. 

Na Schonisku se dobře vegetí
Scházím z kopce a už se objevuje krásná, tmavým dřevem obložená nejstarší polská chalupa, kterou tady v roce 1869 nechala postavit Marianna Oranžská, žena pruského knížete. Zatímco z venku působí chata opraveně, zevnitř však dýchají staré dobré i nedobré socialistické časy. Na stěnách jsou staré fotografie a hned vedle bufetového okýnka je fotka samotného otce dnešního provozovatele pana Zbigniewa Fastnachta, který chatu vedl 20 let. Objednávám si pivo s tím, že chci nějaké polské :”třeba toho Opata mi dejte”, říkám panu provoznímu. Kouká na mě s výrazem, zda jsem se nepomátl. “A to ty neznaš pivo z Broumova, ved to je české pivo!”. No, neznal jsem ho, zakroutil jsem hlavou s překvapeným výrazem v obličeji.  Povídáme si o Praze a o tom, jak jde život. K pivu si dávám ukrajinský boršč a vepřový guláš s chlebem. Obojí je výborné, platím českýma korunama, takže se nesetkávám s žádným směnným problémem. Loučím se a naznačuju, že pivo si odnesu ven a lahev vrátím. Pokývne a popřejeme si pěkný večer.

Venku je asi pět lidí, a protože je kolem 18. hodiny, slunce se pomalu začíná zbarvovat do oranžova. Je tu cítit pohoda, klid a mír. Popíjím svého Opata a přitom pozoruju pomalý západ slunce. Je tu nádherný výhled.

Rozdělat tarp a spát!
Pivo dopito, jde se na vyhlédnuté místečko. Už se těším do spacáku! Místo jsem si vybral pár metrů nad chatou a je opravdu luxusní. Po půl hodince mám tarp připravený a mohu se konečně natáhnout na matraci. Výhled je parádní! Začínám cítit únavu, ale vzhledem k tomu, jak je to tady krásné, nechci prošvihnout západ slunce. To líně padá dolů a já už ho začínám v duchu popohánět, aby si trochu pospíšilo, že už bych rád do spacáku. Sednu si pod tarp a pozoruju okolí a přitom zjišťuju, že se přede mnou objevil zvědavý srnec a za ním jeho milenka srnka. Pasou se a přitom každou chvíli zvedají hlavu směrem ke mě a koukají, co to tam je za divnou věc, sedící v takovém zeleném trojúhelníku a občas to i zamává. Určitě toto divné cosi tady ještě neviděli!

Slunce už je skoro dole, udělám pár fotek, vyčistím si zuby a jdu konečně spát. V noci vítr občas zalomcuje tarpem, spím tedy tak napůl. Občasné zvuky mi připomínají stepovaní kopit nějaké zvěře, určitě se ten srnčí pár snaží přeskočit můj tarp. Jako kdybych jim stál v cestě a oni se nemohli rozhodnout, zda přeskočit nebo mě nekompromisně rozdupat. Nakonec se však ukáže, že je to jen má horrorová představa, když totiž vykouknu ven, žádná kopita široko daleko nejsou. Usínám a v hlavě si nastavuju mód: je mi všechno jedno! Nad ránem je božský klid. Opravdu božský! Takový klid v Praze nezažívám. Probouzím se kolem 6. hodiny a když vyjdu ven, zjišťuju, že na spodní straně tarpu je slabá krusta ledu. Mě se spalo díky teplému spacáku velmi dobře, takže jsem žádné nepohodlí nepocítil, ale venku to bylo asi krutější. Sbalil jsem svůj bivak a zamířil na cíl mého treku – Králický Sněžník (1 424 m.n.m.)

Snídaně na Králickém Sněžníku
Je nádherné počasí a široká lesní cesta mě dovádí až k samotnému vrcholu a nově vybudované rozhledně. Přiznám se, že se mi design nové a moderní rozhledny líbí, co se mi teda nelíbí je její cena, 50 milionů korun mě přijde přemrštěné. Ale třeba tam jsou použity kosmické materiály, co já vím. Naštěstí byla celá rozhledna financovaná polskou stranou a z fondů EU, takže to zaplatili tak nějak všichni.

Vystoupám nahoru a kochám se nádherným výhledem do okolí, které je oslněno stříbrným ranním sluncem. Mám hlad a ještě jsem nesnídal, využívám tedy tohoto krásného místa a pod rozhlednou se zakusuju do ovesného flapjacku a vařím si kávu. Pozdravím dnešního prvního ranního turistu, kterému doporučuju výstup na novou rozhlednu. Po dobré snídani se loučím a sestupuju níž ke kamenné soše slůněte z roku 1932, kterou zde nechali vybudovat členové umělecké skupiny Jescher, jež se přátelili s provozovatelem bývalé Lichtenštejnovy chaty. A hned naproti je pramen Moravy, kde si nabírám chladivou vodu do láhve. Pokračuju dolů po kamenité cestě a tady se mi hodí trekové hole, uvolním tak zatížení kolen. Stále je krásné počasí. Cesta vklouzává do lesů a já si to ráno, osamoceně v horách a ve stínu stromů, opravdu užívám. Nikam nespěchám. Je mi tu velmi příjemně.

Na chatě Návrší je setsakramentsky dobrá Plzeň!
Po několika kilometrech narazím na druhého hikera, pozdravíme se a já zamířím k chatě Návrší. Ještě v Bohdíkově mi totiž soused při našem společném pivním dýchánku doporučil borůvkové knedlíky právě z této chaty. Tak je musím zkusit. Zdravím pana majitele a poroučím si ty slavné knedlíky s perníkovým posypem a k tomu … Nojo, co k tomu? Ptám se majitele a on mi navrhuje pivo a já, že se z toho asi pos… Je ale fakt, že na dobré pivo chuť mám. Volím tedy strategii nejprve pivo a pak knedlíky. “ A kam jdeš?”, ptá se. “Jdu z Králičáku, spal jsem u chaty na polské straně a teď jdu domů”, odpovídám a on pokyvuje hlavou a dodává, že tam také nedávno byl. S pivem se pan majitel skutečně mazlil, takovou pevnou pěnu jsem dlouho neviděl a ta chuť! Vynikající Plzeň! Borůvkové knedlíky byly taky dobré, ale bohužel jako náplň jsem očekával skutečné borůvky a nikoliv džem. Takže mě mírně zklamaly, ale to je fuk. Hlavně, že ta Plzeň chutnala výtečně. Prohodili jsme spolu ještě pár slov o počasí a už se sem hrnulo asi 40 studentů na kofolu.

A vlakem zpět
Po asi hodince relaxu na terase a pozorování nekonečné kofolové fronty, se vydávám do Starého města, odkud mi jede vlak do Hanušovic, a pak do Bohdíkova, mého tamního zázemí. Jdu lesem, a když se cesta začne přelévat přes louky, slunce postupně zakrývají oblaka a za pár minut začíná pršet. Nejprve jen tak poprchává a po chvíli je z toho regulérní svištící déšť, který mě doprovází až na vlakovou stanici ve Starém městě. Tam vkráčím do malé čekárny s pokladním okénkem, ubezpečím paní pokladní, že po ní nic nepotřebuji a usedám na tmavou elegantní dřevěnou židli z ohýbaného dřeva. Mám ještě hodinu čas, tak si otevřu sáček s oříšky a mokrou bundu pokládám na vedlejší židli, ať trochu uschne. Do čekárny přicházejí dámy v důchodovém věku a oproti mně plně zaměstnávají paní pokladní. Probírají různé kombinace jejich cestovních plánů s cílem zaplatit, co nejméně. Zdá se, že se to po čtvrthodince usilovné a společné práce přece jen podaří. Nejvýhodnější jízdenky jsou předány a šťastné důchodkyně odcházejí na perón. Zvedám se i já, balím bundu a odcházím směrem k přistavenému vlaku. Obloha je stále zamračená, ale už neprší. Ve vlaku shodím batoh, sednu si a jakmile se vlak rozjede, padá na mě velmi silná únava. Klimbám celou cestu. Vedle mě si hlasitě povídají školáci a dělají mezi sebou blbosti, já je ignoruju. Cítím takovou tu krásnou fyzickou únavu, která je umocněna zakaboněnou oblohou. Těším se na sprchu a na to, že si lehnu do lehátka na zahradě a budu koukat na protější kopce. 

Asi po hodině dorazím na chalupu v Bohdíkově a první, co udělám je, že si vlezu do sprchy, tak jak jsem si to vysnil před chvílí ve vlaku a užívám si ten proud vody. Pomalu končí den a já si říkám, že to vše stálo zato! Počasí mi vyšlo skvěle, spaní pod Kralickým Sněžníkem bylo parádní a samotná cesta byla nádherná. Jsem příjemně unavený, ale už teď se těším na další výšlap!

Odkaz na mapu treku: https://mapy.cz/s/mozeropoku
Trasa 31,5 km • 10:38 hod

“Ako, Zbynku?” ptá se mě ředitel našeho oddělení, když o polední pauze surfuju na internetu a koukám do mapy s cílem najít zajímavé místo, kde bych strávil příští víkend. “Ále, koukám, kam bych se o víkendu vydal na túru. Objevil jsem obec Zbyňov u Rajeckých Teplic, tak bych se tam měl asi podívat, když už se jmenuju Zbyněk”, odpovídám pobaveně. “Mám nový spacák a tarp, chtěl  bych to někde vyzkoušet.”, dodávám. Přistoupí ke mně a koukáme do mapy spolu. “Vieš čo by som Ti doporučil? Zkús Malú Fatru.” A začal mi klikat jednotlivé body na mapě, odkud mám vyrazit, přes co jít, kde bych mohl spát a kde cestu ukončit. Koukáme spolu na mapu a říkám mu, že jsem tam vlastně nikdy nebyl a uznávám, že to vypadá zajímavě. Uvidíme. “Tu sa Ti bude páčiť, Zbynku. Najkrajšie sú jar a jeseň. To je najstabilnejšie počasie”, říká při klikání na jednotlivé body na hřebenovce . Trasa, měří celkem 33 km, začíná na autobusové zastávce Terchová, Vrátna, Štefanová a končí na vlakové zastávce ve Varíně. Potom naklikal i cestu v Nízkých Tatrách, jako další level, poté až zvládnu Fatru. Poděkoval jsem a obě cesty jsem si uložil do složky “Slovensko”, s tím, že až bude vhodný čas a nálada, tak se tam vydám. Cesty jsem si dal spíš do šuplíku s neurčitým termínem splnění. Přece jen mi to připadalo trochu náročnější na můj trekový začátek.

Tak já tam tedy jdu, šéfe!
Následující dny mi to v hlavě nějak šrotuje a začínám vyhledávat fotky a videa z Malé Fatry. Postupně nasávám tamější faunu a flóru, virtuálně zprostředkovanou přes internet. Krásné fotky a videa mě začínají pohlcovat, až si říkám, že virtuální zprostředkování je sice fajn, ale už mi to přestává stačit. Příští víkend mám volný, je jaro, mělo by tam být i pěkné počasí. Že bych vyrazil? Není to na mě moc náročné,  když jsem ještě žádnou túru s těžkým batohem nepodnikl? Po chvíli váhání jsem se rozhodl, že pochybovačné myšlenky z hlavy vyhodím, a že to zkusím. Nějaké jednodenní výlety už mám přece za sebou a teď je potřeba se trochu posunout. Aspoň tu svoji novou výbavu pořádně vyzkouším!

Ubytování v budhistickém centru? Bohužel máme plno!
Ve středu bookuju ubytování v budhistickém centru v Žilině, aby můj pobyt začal stylově, uklidněním mysli. Ubytování ve stanu u Chalupy pod Chlebom vyřeším až na místě, tam rezervace není nutná. Ještě kupuju jízdenky na vlak a hotovo. Jsem ready to go! Teda spíš hike!Ve čtvrtek píši majitelce ubytování v Žilině, zda jí nebude vadit, že přijedu kolem 20. Hod. Do deseti minut dostávám odpověď, že už je tam sedm lidí, zapomněla to bloknout a jestli by mi nevadilo tam s nimi být. No, asi bych to přežil, ale úplně jsem se na tak velkou skupinu necítil. Na poslední chvíli jsem se tedy snažil najít alternativní ubytování. Podařilo se! Budu spát v jednom apartmánu nedaleko centra města. 

A jede se do Žiliny!
Je pátek a já jdu s 15-ti kilovým batohem do práce. Je to poprvé, co se vydávám na túru, kdy budu spát venku. Těším se a zároveň mám trochu obavy, zda to zvládnu. Zas tak trénovaný nejsem a moje křehká tělesná konstrukce nejspíš dostane pořádně zabrat. S batohem sice chodím pořád, ale abych si v něm tahal 30 km i nocleh a stoupal přitom na vrcholky hor, to zažívám poprvé. Prostě to zvládnu a basta! Nastavuju svou mysl na nekompromisní směr myšlenek a vytlačuju ten pochybovačný. Odpoledne, po práci dávám batoh na záda a mířím na pražské hlavní nádraží, odkud vyrážím směrem nejprve na Ostravu a pak do Žiliny. Do cílové destinace dorazím kolem 20. hodiny. Jdu se nejprve ubytovat a pak hodlám zrekognoskovat zdejší prostředí. Rád vybírám ubytování přes airbnb nebo booking a ideálně to soukromé. Zalíbila se mi totiž hra na hledání klíčů. Člověk totiž zažívá takový zvláštní nejistý pocit. Když klíče nenajdu, budu za debila 🙂 V tomto případě jsem je našel až na podruhé, většinou bývám úspěšnější. Debil teda nejsem a nemusím tak kontaktovat majitelku s prosbou o další nápovědu. Podle instrukcí měly být klíče někde za stromem, jenže stromů tam bylo víc, některé umělé a jiné živé. Po důkladném pročesání všech stromů a stromečků, jsem ty zatracené klíče našel. Sláva!

Po ubytování a prozkoumání koupelny, kuchyně a ložnice, mířím do centra. Jsem tu poprvé, a tak by bylo škoda Žilinu jen tak minout. Centrum je pěkné, plné restaurací a obchůdků. Kousek od městského divadla je moderní náměstí  Andreje Hlinky a přes Farské schody se ocitám naopak ve starém městě na Mariánském náměstí, kde to žije plnými restauračními zahrádkami.

Druhý den ráno vyrážím do místní samoobsluhy koupit si něco na snídani. Prodavačky se s postarší zákaznicí baví o tom, že jedna známa skončila v nemocnici a lékaři jí zjistili rakovinu střev. Že je to hrozné a že doteď byla úplně v pohodě a naráz takové problémy. “No, čo sa dá robiť”, rozloučí se zákaznice s prodavačkami. Pozdravím paní prodavačku, na pás vyskládám plátkový sýr, banány a rohlíky. Kromě toho, že chci platit kartou, spolu žádné životní peripetie nehodláme probírat. Co bychom si také povídali, neznáme se. Obávám se, že by jí bylo úplně jedno, že dnes je můj velký den a že vyrážím na první trek s těžkým batohem po hřebenovce Malej Fatry, a že tam hodlám taky přespat. Takových tady bylo, je a bude.

To máš na medvěde!
Po snídani opouštím své jednodenní ubytování a mířím k autobusovému nádraží. Přes náměstí Andreje Hlinky se dostávám k celkem zanedbanému prostoru s rezavějícími plechovými střechami a opuštěnými stánky, jejíž tvar si vybavuju při vzpomínce na dovolenou na Duchoňce nebo v Levicích. Prodávali tam waffle/gofry se šlechačkou nebo langoše. Přemýšlím, že tyto originální stánky byly jen na Slovensku, v Čechách si je nepamatuju. Nejspíš je to původní socialistická architektura. Asi by byly celkem pěkné i dnes, kdyby nebyly v tak žalostném stavu. Celkově na mě autobusové nádraží působí tak, že od revoluce na něj nikdo ani štetečkem nesáhl. No a co, však autobusy odsud stále jezdí, tak co si stěžuju.
Dostavím se na stanoviště číslo deset a s hrůzou zjišťuju, že jsem asi třicátý v pořadí. Co bych taky čekal, vždyť je víkend! Všichni chtějí někam vypadnout. Čtvrt hodiny před osmou se zařazuju do fronty a už po deseti minutách se i za mnou vytvořila podobně dlouhá fronta, kterou vidím před sebou. Naštěstí jedou dva autobusy, takže naděje, že se všichni úspěšně přesuneme tam, kam máme dnes namířeno je veliká. “To máš na medvede”, povídá mi řidič, když mi vrací drobné za jízdenku. V přeplněném autobusu č. 1 a spolu s poloprázdným autobusem č. 2 se vydáváme do cílové destinace Terchová. Na různých zastávkách v samotné rozlehlé obci vystupuje různý počet turistů a autobus se začíná postupně vyprazdňovat. Já vystupuji ve Vrátnej, Štafanovej. Ze zastávky mířím k lesu, neustále nahoru. Míjím několik podobně pozitivně naladěných turistů až se po dvou hodinách ocitám na krásném rozcestí Medziholie pod horou Veľký Rozsutec, kde se všichni z okolí sejdeme a vytáhneme svačinky. Je nádherné počasí, absolutně bez mráčku. Postupně začínám nasávat krásu zdejší přírody. Krátký odpočinek, trochu vody a dva banány mi stačilo k tomu, abych vyrazil s obnovenými silami k dalšímu cíli, tentokrát Poludňový grúň. Ten zdolávám za další dvě hodiny a s radostí se přidávám k ostatním odpočívajícím a občerstvujícím se, kteří tady leží v trávě a kochají se nádherným výhledem po okolních kopcích. Světlemodrá obloha představuje dokonalou instagramovou nádheru bez nutnosti použití jakéhokoliv předdefinovaného filtru nebo zkrášlovacího efektu. Vidět na vlastní oči krásně do zelena zbarvené kopce bylo pro mě v té chvíli nepochopitelné. Je to tak dokonalé! Myslel jsem, že to tady někdo vymaloval a uměle naaranžoval, aby to vypadalo absolutně bezchybně. Možná tam nějaký malý mráček mohl přidat. 
Že to vše působilo neuvěřitelně krásně dokazuje i fakt, že si nad tímto kopcem pořizovala selfíčko nějaká silně opálená fitness blondýna, neustále rozhazovala své dlouhé světlé vlasy, různě se kroutila před objektivem mobilu a laškovidně špulila své silné červené rty. Věřím, že ani ona neměla moc práce s úpravou svých sexy fotek. A kdoví kde to publikovala :-).

Ležím v trávě a říkám si, že dneska už toho moc neujdu. Bivakování mám naplánováno u Chaty pod Chlebom a to je odsud asi hodinku cesty, takže nikam nespěchám. Ramena mě však dost bolí. Přece jenom nejsem zvyklý na takovou zátěž. 

Fazuľová, lokše, pivo a spánek pod Chlebom
Do chaty dorážím něco kolem 15. hodiny. “Ahoj, čo si dáš, Zlatko?”, zeptá se mě příjemná žena, která to tady nejspíš celé vede. V duchu si říkám, že bych ji měl nejspíš opravit a říct jí, že nejsem Zlatko, ale Zbynko, nechávám to však být. Oslovení Zbynko zní totiž otřesně a ve slovenštině taková kravina neexistuje :-). Zaplatím 10 eur za místo pro stan, k tomu dostanu žeton na sprchu a možnost využít wc a umyvadlo kdykoliv budu potřebovat.

Jsem dnešní první stanující turista a to mi dává právo si vybrat jakékoliv místo do 100 metrů kolem od chaty. Super, vyberu si místo mezi dvěma nízkými stromy a začnu stavět tarp. I když jsem si stavbu nastudoval z youtube, tak s plachtou bojuju asi dvě hodiny. Chtěl jsem si totiž vytvořit uzavřené áčko, ale samozřejmě, aby to trochu vypadalo. No, asi třikrát jsem to předělával, nakonec se mi to jakžtakž povedlo 🙂 Super, bejvák bych tedy měl.

Ráno jsou hory nejkrásnější. Hele, Krakonoš!
Na Snilovském sedle potkávám jednu dvojici, pozdravíme se, popřejeme si pěkný den a míříme každý na opačnou stranu. Při výstupu na Veľký Kriváñ se ještě jednou ohlédnu směrem na Snílovské sedlo a zahlédnu muže s velkou krosnou a kloboukem. Slunce svítí proti mě a já tak vidím jen jdoucí tajuplně černou siluetu s pozadím krásných kopců. Vypadá jako Krakonoš nebo spíš pašerák z filmu Krakonoš a lyžníci. Nádherný pohled. Než vytáhnu mobil, už je pašerák pryč. Možná se mi jen něco zdálo, zaváhám …

Levá, pravá, seno sláva ….
A je čas hlídat čas. Koupil jsem si totiž jízdenku ze Žiliny s odjezdem v 15:30 a vlak z mé konečné destinace odjíždí v 15:04. Mám dvě hodiny na to, abych ho stihl. Jsem kousek od Chaty pod Suchým, kterou se ale rozhodnu nenavštívit a plánovaný oběd si odbudu proteinovou a ovocnou tyčinkou. Spěchám na vlak, snažím se o balanc mezi udržením rozumného tempa, krátkých odpočinků a hlavně maximální bezpečností při občas velmi strmých sestupech. Představa, že si na posledních pár kilometrech zvrtnu kotník je v mé hlavě vtlačena do tmavého kouta a centrální mozková soustava ji nedovolí z tohoto kouta ani jen vykouknout. Cesta do Varína, odkud mi odjíždí vlak do Žiliny, je občas pěkně nudná, protože vede po kamenito-asfaltové cestě, a tak se snažím nějak zabavit. Nastavuji vojenský řád. Začínám v duchu pochodovat a zpívat si “Levá, pravá, seno, sláma” a takhle furt dokola. v hlavě mám jediný dnešní cíl: stihnout vlak v 15:04. Podle mapy by se mi to mohlo podařit, ale pokud zařadím po cestě více odpočinkových zastávek mohl bych mít problém. Občas se dostávám do situace, že cítím úbytek energie, ale pak si v hlavě připomenu heslo Emila Zátopka: “Když nemůžeš, tak přidej!” a přidávám, v hlavě nastavený jasný cíl: to prostě stihnu a basta! 

Kde je ten zatracený most?
Konečně se blížím k vesnici. Jdu podél silnice a mapa mě vede k řece, za 25 minut mi to jede, už jsem blízko, napiju se až budu ve vlaku, teď to prostě musím vydržet. Dorazím k řece Váh, nade mnou silnice, přede mnou Váh a já hledám ten zatracený most, který podle mapy má být přímo přede mnou. Do pytle, kde je ten zatracený most? Vždyť tady žádný není! Začínám mírně nervóznět a ptám se kolemjdoucího páru, jestli se to tady dá nějak přejít. Pán s pejskem mi říká, že tu do nedávna byl most, proto nejspíš zůstal i v mapě zakreslený, ale už ho odstranili, takže to musím obejít. Naznačuje mi kudy bych měl jít a já začínám pochybovat, že vlak vůbec stihnu. No nic, udělám pro to maximum. V hlavě nastavuju nekompromisní “stihnu to!” a jdu alternativní cestou. Míjím autobus mířící do Žiliny, do kterého právě nastupují cestující. Napadá mě, že bych se na vlak vykašlal a sednul do busu a tím bych tento závod s časem vyhrál. Ale ne, když jsem si řekl, že stihnu vlak, tak půjdu na vlak. Nevím jak to tomu autobusákovi trvá do Žiliny, radši se spolehnu na ten vlak. Jdu tedy dál, kolem hospody a parku, kde se vyšnoření vesničané baví na pouti. Kolotoče, hlasitá hudba a cukrová vata. Všude spousta barev a do toho já s těžkým batohem. Jdu po dlouhé ulici, přidávám na tempu, protože podle mapy to budu mít taktak. Jakékoliv zastavení, zpomalení či dokonce škobrtnutí by ohrozilo moji cestu vlakem do Žiliny a následně do Prahy. Postupně začínám litovat, že jsem to s tím autobusem nerisknul. Ta cesta je snad nekonečná. Na konci dlouhé ulice, přejdu silnici, projdu lesní stezkou a ocitám se na další asfaltce, která vede až kamsi do prdele. V té chvíli jsem to tak skutečně cítil :-). V hlavě mi začala naskakovat sprostá slova, protože to zase vypadalo na nekonečnou nudnou cestu s pravděpodobností, že vlak možná nestihnu. Vesnice je kdesi daleko za mnou a vlaková stanice kdesi u uhelných skladů přede mnou. Zvyšuju tempo, protože v dáli už vidím ty zasrané uhelné sklady a koleje. Neodpustil bych si, kdybych to teď nestihl. Zároveň pamatuju na své klouby a nechci, abych se tady těsně před cílem zbořil bolestí. Nakonec dokráčím rychlou chůzí na perón v 15:02. Vlak přijel přesně v 15:04. Já to fakt stihnul! Díky Bože, já věděl, že jsi! Upocený nastupuju do vlaku, shodím batoh na sedadlo a konečně se napiju a otevřu si sáček s oříškama. Přichází mladá a milá průvodčí, kupuji si od ní lístek. Trochu mi to připadá jako kdybych se ocitnul ve snu. Tak mladá, hezká a tak příjemná? Asi ji srovnávám s tou starou a nasranou průvodčí z vlaku z Ostravy do Žiliny. Ta už byla z pracovní rutiny unavená, tahle je naopak na začátku své několikaleté pracovní rutiny. Kdoví, třeba se po nějaké době taky promění ve věčně nasupenou ježibabu. No ať, já už ji nejspíš nepotkám. 

V duchu děkuju celému světu a hlavně jeho nejvyššímu, že jsem všechno stihl a dodávám, že momentálně už je mi všechno jedno. Vlaky skvěle navazují, do Prahy dorazím na čas. Paráda. Už teď vím, že toto byl ten nejkrásnější jarní víkend, který jsem letos zažil. Díky, řediteli za setsakrametsky dobrý tip!

Trasa z Terchová, Vrátna, Štefanová do Varín
Délka trasy: 33,5 km • 13:52 hod.
https://mapy.cz/s/lovakenuzo

Nemůžu si pomoct, ale v zimně mám rád vůni koření a svařeného vína. Tato kombinace dokáže zpříjemnit nejeden chladný večer. Stačí dobré víno, badyán, skořice, kardamom, hřebíček, cukr, pomerančová a citronová kůra a trocha vody. Jakmile zavoní karamel, začíná přicházet ta pravá pohodová atmosféra a jakmile zavoní samotné víno s kořením, je to záruka, že tento okamžik bude neuvěřitelně příjemný :-).

Jak svařené víno připravuju já, můžete vidět na přiloženém videu.

Svařené víno je v zimně pro mě ten NEJ nápoj 🙂