Další krásný víkend a já jedu vlakem do Železné Rudy – Alžbětína, abych se vydal na cestu nejprve Bavorským lesem a pak na český Poledník na Šumavě a abych nakonec skončil v Srní, odkud se vrátím do Prahy.
Z Alžbětína přes kdysi ostře střeženou hranici do Bavor
Před samotným trekem jsem si zarezervoval stanové místo v oficiálním tábořišti Scheureck, protože se v národním parku Bavorský les nesmí nikde nocovat mimo vyznačená tábořiště. Rezervace byla zdarma a stačilo napsat jednoduchý e-mail s žádostí o rezervaci místa, poslat na adresu HzW@npv-bw.bayern.de a do hodiny jsem měl rezervováno.
Z unikátního nádraží, které má jednu společnou budovu pro Česko i Německo, jdu nejprve po žluté a pak po červené stezce směrem k bývalým sklářským chalupám, které tvořily dnes již zaniklou obec Debrník. Kdysi totiž v těchto místech rod Abelů vyráběl svá proslulá zrcadla. Veškeré domy a provozní budovy již dávno pohltila příroda a příslušníci pohraniční stráže, kteří území bedlivě střežili a zlikvidovali vše, pro ně nepotřebné. Člověk má tak zajímavou příležitost projít se kolem bunkrů, protitankového příkopu nebo bývalé základny pohraničníků. Pročítám si jednotlivé informační cedule a snažím si představit, jak to tady kdysi fungovalo. Ať už za období sklářů nebo za socialismu.
Po pár minutách se ocitám na hranici s Bavorskem a využívám český přístřešek k odpočinku a občerstvení. Přece jen je už něco málo po dvanácté a žaludek už se ozývá.
Dva Falkensteinové a vodopád
Po dobití energie překračuju státní hranici a ocitám se v Bavorském lese. Jdu kolem vesnice Zwieslerwaldhaus a mířím nejprve k vrcholu Kleiner Falkenstein (1 190 m.n.m.), kde se dnes poprvé kochám výhledem. Támhle je Velký Javor (Großer Arber, 1 456 m.n.m.), nejvyšší hora Bavorského lesa, ten si však nechám na příště, pak je odsud vidět Špičácké sedlo a samotný Špičák. Po kochacím dýchánku spolu s jednou mladou němkou a jejím psem se vydávám na Großer Falkenstein (1 315 m..n.m.) a tam už se zastavuju déle. Jednak je tady krásný výhled na Bavorské pohoří a druhak tu mají pěknou restauraci s možným ubytováním a v ní čepují pšeničné pivo a k jídlu nabízí mimo jiné i jelení guláš. To je něco pro mě! Výborná obsluha, mluvící česky a umožňující mi zaplatit v českých korunách je velké plus. Jsem maximálně spokojený a po jídle se pomalu odebírám do jedné z nejkrásnějších oblastí mého dnešního treku, cestou podél skal a vodopádů Höllbachgspreng. Několikrát přeskakuju potok a připadám si jako v pohádce. Nádherný úsek!
Spát u jelení obory mezi kopci
Už je však pomalu čas se odebrat na místo mého dnešního nocování, tedy tábořiště Scheureck. Tábořiště leží kousek od lesa naproti jelení obory a s výhledy na protější kopce. Opravdu krásné a klidné prostředí. Celkem jsou tu čtyři stanová místa, parkoviště pro obytná auta a čistá kadibudka s horou toaletního papíru. Každé stanové místo má svou dřevěnou lavičku a pak jsou tu dva společné stoly s lavicemi. Parádní zázemí!
Rozdělávám tarp, karimatku a spacák a do toho přijíždí kombík s mladým párem a nedávno narozeným dítětem. Nejprve jsem si nevšiml té české SPZ, tak jsem se jich zeptal lámanou němčinou na číslo jejich rezervovaného místa. Pán mi odpověděl, že pro něj bude lepší english speaking, to už jsem si ale všiml SPZ a spustil jsem česky. V rodném jazyce se tedy domlouváme, kdo kde bude stanovat, omlouvám se, že jsem nedodržel přidělené stanové místo číslo jedna, a že jsem si zvolil číslo čtyři. Oni, že mají přiděleno číslo tři a jestli by si to moje číslo mohli vzít. No, prostě spolu kšeftujeme se stanovými místy a doufáme, že nám náš deal nikdo další nenaruší svým pozdním příjezdem. Já už jsem na čtyřce a stěhovat se nebudu! Naštěstí se nikdo další do rána neobjevil.
Nad ránem si trochu zapršelo, ale jinak noc byla příjemná. Probouzím se kolem šesté hodiny a slyším, jak kapky deště líně stékají po povrchu tarpu. Intenzita polevuje, takže brzy se dočkávám ranních paprsků slunce. Po hygieně začínám balit a za půl hodiny mám vše v batohu. Snídani si dávám u dřevěného stolu s lavicemi s výhledem na jelení oboru. Jeleni však ještě spí, takže zážitek se nekoná. Zdravím český pár, který se také probouzí. Je krásné ráno a mě už to táhne odsud pryč, chodit ráno mě totiž baví nejvíc. Vyrážím směrem na českou Šumavu a mým nejbližším cílem je Poledník.
Zpět na Šumavu a do kopce na Poledník
Posledních pár kilometrů k českým hranicím a slunce se opět schovává za mraky, já vytahuju pláštěnku na batoh a nepromokavou bundu. Před sebou vidím kopce Šumavy a samotný Poledník. Nikde nikdo, krajina je tu opravdu moc pěkná. Přecházím hranice a zdá se mi jako by ta příroda ještě více zkrásněla. Procházím tmavými lesními úseky, a když sejdu dolů míjím potok s načervenalými kameny, který jako by z pohádky vypadl. Takhle po ránu je to tu nádherné! Mírně poprchává, ale mě to vůbec nevadí. Opravdu krásný kus přírody! Přecházím potok po dřevěném mostě a stoupám dlouhým kopcem až krozcestí U bývalé roty.
Po necelých čtyřech hodinách přicházím k prvnímu cíli, věži Poledník (1 315 m.n.m.). Je tady větrno, chladno, mlhavo a občas si zaprší. V bistru pod věží si dávám čočkovou polévku a plechovku Plzně. Obojí bodne. Sedím v pěkném rozsáhlém přístřešku s krbem a lavicemi, pod který se postupně kupí skupinky přijíždějících cyklistů.
Autobus jede ze Srní
Z chladného poledníku vyrážím do mé cílové destinace obce Srní, abych se odsud přesunul zpět na vlakové nádraží Špičák. Cesta je nádherná, vede nejprve po širokém kamenitém povrchu lesem a pak úzkou cestičkou mezi loukami a zase lesem. Potkávám jen pár lidí, takže je to opět velmi klidná a příjemná procházka až do Srní.
V Srní asi po čtvrt hodině nasedám do autobusu, který celou cestu veze asi pět lidí a vystupuji až na vlakové stanici na Špičáku. Tam si sednu na lavičku, rozdělám jeden brusinkový flapjack a čekám na vlak. Po hodině já a moji budoucí spolucestující stále čekáme, protože informační cedule ani aplikace mujvlak nehlásí žádné zpoždění. A najednou jakoby nic, náš vlak přijíždí a my všichni z perónu konečně nastupujeme. Znaven a s dobrým pocitem, že další letní víkend stál zato jedu domů. A zase se těším až ten těžký batoh dám příští víkend na záda a někam vyrazim!
Trasa z Železná Ruda-Alžbětín do Srní. Délka trasy: 36,9 km • 12:25 hod
odkaz na mapu: https://mapy.cz/s/colorujuvu
Napsat komentář