aneb pivo, hrad, nacisté a párečky
Na jaře roku 2023 si objednávám pokoj u Stefana a jeho přítelkyně. Dům stojí v norimberské čtvrti Hummelstein. Bude to dobrá lokalita jak pro návštěvu historického centra s hradem, tak zbytků budov z nacistické éry. Moc se těším na návštěvu tohoto města, které má dlouhou a zajímavou historii.
Město existuje již skoro 1 000 let a kdysi bylo důležitou obchodní spojnicí mezi Itálií a Severní Evropou. Císaři Karlu IV. se zde narodil syn Václav IV. Na začátku 16. století patřilo město spolu s Prahou a Kolínem nad Rýnem mezi největší města Svaté říše římské. Norimberk je známý také díky malíři Albrechtu Dürerovi a první německé železniční trati. Město má ale i svou temnou historii. Stalo se sídlem nacistické NSDAP a po válce zde byli souzeni váleční zločinci z této vládnoucí strany. A tak zatímco během druhé světové války město vzkvétalo, na jejím konci bylo téměř celé zničeno. Domy jsou tak často replikou těch, které tu stály dříve stovky let. Při procházce uličkami však nic nepoznám, domy vypadají jako by se tu nálet spojeneckých vojsk na konci války nikdy neuskutečnil. Ve městě je co objevovat a už teď vím, že se rozhodně nudit nebudu. Jedu do Norimberku!
Český vlak je luxus, německý jakžtakž
V polovině května vyrážím snad skoro novým vlakem EC Pendolino nejprve do Chebu a pak přestupuju na ošuntělou regionálku, která si to pomalu míří do srdce Norimberku. Po necelých pěti hodinách z Prahy se ocitám na norimberském nádraží. Ihned po vystoupení z vlaku jdu omrknout své tamnější dočasné ubytování. Od Stefana dostávám zprávu, že v době mého příjezdu nebude přítomen, a tak mi popisuje cestu k tajnému místu za popelnicí, které skrývá klíče od domu. Našel jsem, mám dočasné zázemí!
Vcházím do bytu, pozdravím, i když tuším, že uvnitř nikdo není. Hned první pokoj napravo je na tři noci teď jenom můj. V pokoji je velká postel, bílá skříň se zrcadlem a pracovní stůl. Okna mají zatahovací závěsy, jejichž chatrně upevněná garnýž se ukáže později jako můj neplánovaný pozdrav na rozloučenou. Okna však mají i venkovní žaluzie, kterých jsem si všiml naneštěstí až v den mého odjezdu. No nic, jdu se osprchovat do koupelny. Ta je velmi světlá, čistá, s vanou a velkým oknem do zahrady s průsvitným sklem. Tady se cítím velmi příjemně!
Je čas omrknout město
Po krátkém odpočinku vyrážím do centra města. Potřebuji se trochu zorientovat neboli zrekognoskovat terén. Jdu pěšky nejprve směrem k hlavnímu nádraží a pak po Königstraße až na největší zdejší náměstí Hauptmarkt. Právě zde se konají jedny z nejznámějších vánočních trhů na světě. Cestou míjím malé, červeno-bílé kiosky nabízející místní
Nejoriginálnější prodavač místní speciality Drei im Weckla.
specialitu: “Drei im Weckla”, což jsou tři norimberské párečky s hořčicí v čerstvé housce. A protože mám hlad, hned tuto tradiční pochoutku vyzkouším. Kupuju si ji u staršího pána s bílým dlouhým zatočeným knírem. Vypadá to tak originálně! Myslím oboje, ty párečky v housce, i ten pán :-).
Císařský hrad a Karel IV.
Přes náměstí jdu dál až k císařskému hradu. Ten je opravdu nádherný! Před hradem je dlážděné náměstí, sedí tu spousta lidí na zemi, baví se a popíjí pivo. Tak se přidávám i já. Je tu velmi přátelská atmosféra. Z náměstí je vidět rohový dům slavného malíře Albrechta Dürera a všude jsou restaurační zahrádky plné lidí. Lidé kteří prochází náměstím se zastavují, usmívají se na nás sedící, popíjející a snaží se zachytit unikátní atmosféru tohoto kouzelného místa na sociální sítě. Široký výběr piv v Café bar Wanderer na pravé straně (bar určený speciálně jen pro pivo) a vynikající obsluha i hudba jen doplňují úžasnou atmosféru tohoto místa. Odsud se bude těžko odcházet!
Pivo před jednou z hradních bran kousek od rodného domu Albrechta Dürera chutná skvěle!
Po občerstvení se vydávám na obhlídku hradu. Vyzvedávám si lístek u pokladny. Vstupenku si kupovat už nemusím, protože jsem si předem koupil Nürnberg Card , která platí 48 hod a umožňuje vstup do hlavních atrakcí města včetně hromadné dopravy.
Hrad obývali římskoněmečtí císaři včetně toho, kterého jsme si my zvolili za největšího Čecha, tedy Karel IV. Uvnitř rozsáhlého komplexu je možné obdivovat původní vnitřní prostory několika sálů, kapli a hradní zahradu. Z ochozu hradu je krásný výhled na město.
Už se pomalu stmívá a já začínám být trochu unavený. Zamířím tedy pomalu do svého ubytování. Zkouším se proplétat ulicemi plnými lidí až narážím zcela neplánovaně na ulici Frauentormauer, která je plná červených lamp a neonů a ladně se pohybujících polonahých žen za výlohami místních podniků lásky. Hmmm, pěkné to tady je, zvláště ten roztomilý nápis na jedné z budov Böhmishe Haube, neboli Český čepeček :-).
Neskrývaná nacistická historie a Streetfood
Druhý den mám naplánováno, že si prohlédnu, co zbylo v Norimberku z působení tehdejší nacistické vlády. Z domu vyrážím kolem deváté ráno a zastavuji se na snídani v nedaleké pekárně, teda spíš rozpékárně s croissanty a tureckými burkami. Jdu pěšky do Dokumentačního centra areálu říšských sjezdů NSDAP, které sídlí v nikdy nedostavěné monstrózní kongresové hale, připomínající římské Koloseum. Asi za 30 minut se ocitám před obrovskou budovou, která působí opravdu velmi monstrózně. Obejdu ji, abych se dostal do středu nedokončené kongresové haly, která měla pojmout až 50 tisíc osob. Teprve uvnitř si člověk uvědomí, jak obrovská stavba to je! Dokumentační centrum se nachází v jedné části budovy vedle vchodu do nezastřešeného středu. Je to působivě vytvořené muzeum nacismu. Jen co jsem vstoupil dovnitř, padl na mě strach a hrůza z představy, že to, co vidím před sebou jsou skutečné artefakty, sloužící k propagaci tak hrůzného režimu jako je nacismus, jež se před pár desítkami let stal tomuto městu osudným.
Artefakty nacistické historie v jedné části nikdy nedostavěné kongresové haly
Nedaleko haly se nachází také Zeppelinfield, obrovská betonová plocha, kterou vrchní nacistický architekt Albert Speer navrhl pro masové srazy NSDAP. Je tu také necelé dva kilometry dlouhá Größe Straße, po které mělo pochodovat vítězné vojsko. Nikdy k tomu však nedošlo. Dodnes je však patrné s jakou precizností je tato cesta vybudována. Na betonový podklad jsou položeny žulové desky ve dvou různých barvách. Cesta je strukturována světle a tmavě šedou barvou, aby se zde pochodující skupiny mohly snáze držet v řadě. Vyzkouším si jaké to je sledovat tyto žulové desky a jdu asi kilometr a pak zatočím doleva směrem k parku. Obcházím tak rybník Großer Dutzendteich a v dáli vidím monstrózní Koloseum. Je poledne a dostávám hlad a jakoby náhodou míjím plakát hlásající právě probíhajícího Streetfood festivalu jen pár metrů odsud. Super! Jdu se pořádně nadlábnout!
Zaplatím vstup, dostanu na ruku otisk razítka a už obcházím jednotlivé stánky s nejrůznějšími více či méně exotickými pokrmy. Uprostřed hraje hudba, kterou mixuje vysmátý DJ a nad hlavami nás účastníků pere horké slunce absolutně bez jediného mráčku. S ohledem na parno, nemám důvěru v hamburgery s různými majonézami a ani indická kořeněná jídla mě v těchto podmínkách nelákají, volím tedy bezpečnou čerstvou pizzu a pivo. Sedám si na palety s pohodlnými polštáři, ze kterých je vytvořené zázemí pro účastníky a pozoruju DJ a tancující děti přede mnou. Všude kolem mě je příjemná a přátelská atmosféra. Všichni se na sebe usmívají.
Posilněn vyrážím dál za zbytky nacistické historie. Nedaleko odsud se nachází Zeppelintribüne, před kterou se vešlo až 320 tisíc lidí. Právě z této tribuny Hitler uskutečnil, mimo jiné proslov, který zapříčinil povstání v českých sudetech. Stupínek se zábradlím, kde Hitler stál je zřejmě nejfotografovanější místo pro selfie. Původní zábradlí vypadalo kdysi spíš jako nízká ohrádka, dnes je podstatně vyšší. Nejspíš proto, aby se nikomu tady z toho pohledu nezatočila hlava. Já si selfie z tohoto místa dělat nechci, ale stoupnout si sem a rozhlédnout se po té obrovské ploše prostě musím.
Nedaleko této pláně se nachází park Luitpoldhain. Od roku 1906, kdy se park otevřel, sloužil k rekreaci a kulturním akcím. Jak už to tak někdy bývá některá krásná místa jsou zneužita pro dobové účely. Tento park byl během nacistických sjezdů, tedy vždy od 20. do 30. září mezi léty 1923 až 1938 místem masových shromáždění NSDAP. Dodnes jsou zde patrné zbytky betonových staveb a konstrukcí. Většina však byla zničena spojenci po konci války. Dnes je toto místo opět klidné a příjemné a plní svůj původní účel. Sedám si na lavičku a snažím si představit, jak se toto místo proměňovalo v čase. Nejprve klid a pohoda, pak řev a oddanost a pak zase klid a mír. Je to zvláštní. Ty stromy kolem mě si to pamatují a určitě to nechápou, tak jako mnozí z nás.
Vedle mě si na lavičku sedá starší paní s dětským kočárkem. Kupodivu v dětském kočárku není dítě, ale postižený pejsek, co nemůže na nohy. Do rozhovoru s majitelkou psa se dává mladý pán také s pejskem. Povídají si a vypadá to, že i psi se znají už nějakou dobu. Jsou to nejspíš staří známí a v tomto parku se potkávají často. Nad našimi hlavami si švitoří ptáci a kolem dokola je plno zeleně a pohodová atmosféra. Těžko si představit, že to tady před více jak osmdesáti lety bylo úplně jiné.
Den pomalu končí, já už začínám být unavený a tak se vydávám na zpáteční cestu domů. Ještě mám chuť na dobré bavorské pivo, tak se zastavuju v jedné Biergarten, a sice Gutmann am Dutzenteich. Venku mají chlazené lahvové pivo.
Po doplnění tekutin a energie jdu domů a přemýšlím o tom, co jsem dnes viděl a jak to tady asi kdysi žilo.
V soudní síni s Göringem
Poslední den mám namířeno do soudní síně, kde se konaly tzv. Norimberské procesy s hlavními nacistickými představiteli. Tyto soudní procesy se konaly v budově Norimberského justičního paláce na severozápadním okraji Norimberku. Jdu pěšky, abych si prohlédl probouzející se město pěkně z blízka. Po necelé půlhodince se ocitám před krásnou rozlehlou budovou, před níž vlají na čtyřech stožárech vlajky bývalých spojenců a tehdejšího Sovětského svazu. Vstupuju dovnitř, na recepci obdržím audioprůvodce a už se zaposlouchávám do silného příběhu, který si pamatuje schodiště, po kterém kráčím nebo okolní zdi této krásné budovy. Ocitám se v prvním patře, kde je vchod do oné slavné soudní síně č. 600. Překvapivě působí malým dojmem, ale v době procesů byla upravena tak, aby se sem vešlo až tisíc lidí. No, těžko představitelné, ale asi se sem nějak vmáčkli. Kdo by nechtěl viděl Göringa na lavici obžalovaných a slyšet jeho egoistickou obhajobu, že?
Chvíli sedím v prázdné soudní síni a prohlížím si detaily dřevěného obložení a stropu. Po pár minutách sem začnou proudit skupinky lidí a začínají obsazovat lavice. Přijelo několik autobusů plných turistů přesně na čas promítání multimediální prezentace, která tu běží každou hodinu. Zatahují se závěsy a 3D show začíná. Je to moc krásně udělané. Vidíme před sebou polovinu současně upravené soudní síně a polovinu té tehdejší. Právě přicházejí soudci a kamera se otočí doleva, abychom je dobře viděli. Síň je plná žalobců, právníků, tlumočníků, novinářů, obžalovaných a přihlížejících. Je to impozantní podívaná, zvláště, když kamera najíždí z různých úhlů, aby ukázala, jak celý proces tehdy v této místnosti skutečně probíhal. Slyšíme kroky, úryvky proslovů obžalovaných aktérů a na konci závěrečnou řeč hlavního žalobce Roberta H. Jacksona, zastupujícího Spojené Státy. Úžasné!
Po skončení opravdu velmi dobře zpracované a zajímavé show se přesouvám do místnosti, která je takovým muzeem zdejší budovy. Velká část muzea je samozřejmě věnována nacistickým procesům. Kromě jiného je tu i lavice, na které údajně seděl Hermann Göring. Z budovy odcházím a jsem plný nových zážitků. Je to velmi zajímavé místo a jsem rád, že jsem tu byl.
Muzeum německé dráhy, Albrecht Dürer a červené pivo
Jdu pěšinkou kolem řeky Pegnitz, která protéká celým městem a pod hradem si dávám oběd ve formě norimberských párečků se zelím a chlebem a k tomu místní norimberské červené pivo (Nürnberger Rotbier). Je to všechno výborné! Po vydatném obědě, platím dosti unavené obsluze a jdu navštívit rodný dům Albrechta Dürera, místního významného malíře, grafika, matematika a teoretika umění, žijícího v 15. století. Jeho práce jsou považovány za vrchol německého umění v době renesance. Nejslavnějším dílem je “Autoportét” a je skutečně nádherný!
Po umění navštěvuji techniku, respektive nejstarší železniční muzeum v Německu (DB Museum Nürnberg). Jsou zde k vidění historické parní, dieselové a elektrické lokomotivy. Muzeum je obrovské a člověk tu klidně může strávit celý den.
Perníky a garnýž
Na rohu Hauptmarkt zabrousím do voňavého krámku s názvem Lebenkuchen Schmidt. Paní za pultem mi dává ochutnat různé druhy čerstvých perníků a já neodolám a začínám nakupovat jednu krabičku za druhou. Jsou vynikající a tak voňavé!
V nedaleké Bille si kupuju ovoce a jdu po Schleifersteg na ostrov mezi rameny řeky Pegnitz. Je tu travnatá plocha, na které se dá sednout a jen tak pozorovat všudy přítomné kachny a odpočívat.
Pomalu se loučím s tímto krásným a přátelským městem, které bylo před téměř 80 lety srovnáno se zemí a dnes ukazuje jak může být úžasně příjemné. Rád se sem vrátím, protože je tu stále co objevovat. Opouštím moderní a krásné město, a i když jsem své hostitele Stefana a jeho přítelkyni ani nezahlédl, jsem rád, že jsem byl v příjemném prostředí a mohl tu strávit pár dní.
Když jsem poslední ráno roztahoval závěsy a spadla na mě garnýž, polil mě studený pot. Do prdele! Zrovna když odjíždím, tak se stane taková nepříjemnost! No nic, na stole nechávám českou Plzeň, spěchám na vlak a ve vlaku sestavuju omluvnou sms Stefanovi s tím, že za to fakt nemůžu, a že jsem jen zatáhl za závěs. Už jsem si představoval, že můj hostitel uplatní všechny možné náhrady za materiální a nemateriální vzniklé a nevzniklé škody a újmu na duši a ztráty zisku apod. Naštěstí mi Stefan odpověděl, že se nic nestalo a že Plzeň při opravě garnýže chutnala skvěle :-). Oddechl jsem si.