- Délka trasy: 54 km
- Převýšení: 2 980 m
- Nejvyšší vrchol: Ďumbier 2 043 m
- Odkaz na mapu: https://mapy.cz/s/kedanogate
Ve čtvrtek ráno se přesouvám vlakem do Púchova, abych tam přestoupil na vlak jedoucí do mé cílové destinace, do Ružomberka. Sedím na čtyřce. Vedle mě se usmívá starší paní v důchodu a mává své sestře, která stojí na peróně pražského hlavního nádraží. Jak se později dozvídám, obě sestry se pravidelně navštěvují. Zatímco ta, co sedí vedle mě je šťastnější, té druhé zemřel nedávno manžel a tak trochu ztratila chuť k samostatnému boji se životem. Šťastná paní mi celou cestu vypráví o své rodině, že všichni její členové jsou šikovní a umí se o sebe postarat. Teda až na jednoho vnuka, kterému je necelých třicet let, hodně pije a nic ho nebaví. Jediné prý co ho zajímá je příroda a práce v lese. A tak babičce radím, ať jej teda nasměrují třeba na dřevorubce. Naproti mě sedí táta se synem. Táta vypráví o tom, jak to dnes chodí v Holandsku, kde on už několik let pracuje. Je mu kolem čtyřicítky a synovi odhaduju okolo 12 let. Mezi sebou spolu mluví anglicky, s námi však táta mluví slovensky. Jak se tak spolu všichni bavíme, cesta nám rychle ubíhá. Narážíme i na intimní téma například, když nám babička prozradí, že se svým manželem neradi chodí do hospody nebo restaurace na jídlo. “Víte, když si dá můj muž nějaké jídlo v hospodě, tak ho to vždycky pěkně prožene. Nevím, co tam dávají”, prozrazuje babička.
Kolem druhé odpoledne vystupuju v Púchove, a protože tady mám asi hodinu na přestup, odcházím zabít čas do města. V centru před budovou banky mě zastaví milá slečna a vnucuje mi los se soutěží o několik set eur. Výborně! S nadějí, že konečně zbohatnu, si jeden vybírám. Pak se mě ale ptá, zda už náhodou nejsem klientem jejich banky. Odpovídám, že ano, los mi tedy bere z ruky a přísně dodává: “Prepáčte, ale súťaž je len pre neklinetov!”. Loučím se tedy s představou, že jsem právě vyhrál pár stovek eur a pokračuju do parku, kde si v horkém odpoledni sedám na lavičku a občerstvuju se. Po pár minutách se zvedám a zamířím zpět k nádraží. Říkám si, že než tam dojdu, bude to časově tak akorát, protože vlakové nádraží v Púchove je asi dva kilometry vzdálené od centra města. Jdu schválně pomalu, abych na stanici nemusel dlouho čekat. Jaké je ale moje překvapení, když zjišťuju, že na světelné tabuli v nádražní hale u mého vlaku vidím 55 minut zpoždění. Jdu do místního bufetu, kupuju nealko pivo a nějaké želé bonbóny. Usedám na lavičku ve vestibulu a vrhnu se na bonbóny. Čekání si krátím pozorováním lidí procházejících nádražní halou. Hemží se to tu pestrou směsicí společenských vrstev, ostatně jako na každém vlakovém nádraží. Bohatí, chudí, pěkně oblečení i špindírové.
Vlak Tatran z Bratislavy, který dále pokračuje až do mé cílové destinace, tedy Ružomberka, konečně přijíždí. Sláva! Najdu první volné sedadlo, opět na čtyřce. Pozdravím a sedám si vedle dámy, která se právě maluje. Konverzaci tentokrát nevedeme žádnou. Mě se moc mluvit nechce, protože jsem už znavený a spolucestovatelé se také k ničemu nemají. Věnujeme se tedy každý svým vlastním myšlenkám. Po hodině a půl jízdy vystupuju před omšelou nádražní budovou v Ružomberku. Vydávám se přes autobusové nádraží a centrum města k penzionu Blesk, kde už pro mě mají připravený pokoj. S paní recepční si domluvím, aby mi snídani připravili formou balíčku a nechali ráno na recepci, protože ubytování opouštím brzy ráno. Super!
Ráno vstávám kolem šesté, vyzvedávávám balíček se snídaní a mířím na autobusové nádraží, odkud jedu do obce Donovaly. Tam si dávám snídani v podobě balíčku plného překvapení z penzionu Blesk. Uvnitř balíčku objevuju dva spojené krajíce chleba se sýrem, šunkovým salámem a paprikou, k tomu pomerančový džus Capri ze Zlína a horalku od slovenské Sedity. Rozhoduju se, že jeden “sandwich” si dám teď a druhý nechám na obědovou pauzu. Po snídani přecházím dřevěný most vedoucí nad hlavní silnicí a dále jdu po červené značce, které se budu držet až do mé finální destinace Čertovica. Cesta se označuje jako Cesta hrdinov SNP, tak doufám, že nějaké hrdiny taky potkám.
Z Donoval se jde velmi pozvolně, nejprve přes krásnou usedlost Polianky a pak k prvnímu rozcestníku s pěkným výhledem Kečka. Tady si chvilku odpočinu a prohlížím si bachraté mraky nade mnou, které nevěstí nic dobrého. Pokračuju k Hiadeľskému sedlu (1 099 m), kde si dávám oběd v podobě plechovky tuňáka se salátem mexiko – moje oblíbená varianta. Řádně posilněn, zdolávám stoupání na horu Prašivá (1 675 m). Tady už začíná nepříjemně foukat a mraky se nebezpečně stahují k sobě.
Po cestě k vrcholu se srandovním názvem Malá Chochuľa (1 719 m) mě stíhá bouřka. Nejprve je to takový slabý deštík s blesky a hromobitím v pozadí, ale po pár minutách se to změní v pořádný liják. Jsem v úseku, kde se nedá nikde schovat a tak pokračuju rychle dál na Veľkou Chochuľu (1 754 m). Je kolem třetí odpoledne, mám mokré kalhoty, rybník v botách a do toho stále lije a fouká silný vítr. Hromy a blesky naštěstí pominuly, takže pokračuju bez obav dál. Je to sice dost nepříjemné, ale díky tomu, že se hýbu mi není zima a jediné s čím trochu bojuju je bláto. Občas mi noha sklouzne a zavrávorám. Nabírám však rychlejší tempo, v hlavě jsem si nastavil krásnou představu o útulně Ďurková, kde mě bude určitě čekat sucho, teplo a něco k jídlu. Nic víc mě teď už nezajímá.
Před sebou mám asi 13 km v mlze, dešti, větru a s občasnými úseky bláta. Nikoho nepotkávám. Snažím se jít co nejrychleji a moc nevnímám okolí, protože stejně nic moc nevidím. Když se ocitám v sedle Ďurková (1 700 m), zaraduji se a přidám do kroku, protože už se vidím v suchu a teple útulny, kterou mám na dohled. Ještě kousek a jsem tam! Po 20 minutách se konečně ocitám před vysněným úkrytem! Přežil jsem to! Teď je mi jedno, co se stane, hlavně, že se usuším, najím a snad i vyspím. Je půl šesté večer, otvírám dveře a s překvapením zírám na doslova narvaný malý prostor jídelní části útulny. Nejspíš jsem působil dost vyčerpaně, ale bylo mi to jedno. Proplétám se mezi sušícími se věcmi, které visí pod stropem chaty a jdu k ceduli s nabídkou jídla – kapustnica, šošovica, cestoviny s boloňkou omáčkou, párky. Objednávám si kapustnicu, birell a čaj. Všude přítomné smradlavé oblečení promoklých a propocených turistů umocňuje atmosféru tradiční útulny, která tu stojí už od roku 1932. Zbavuju se své mokré bundy, věším ji mezi ostatní oblečení u stropu. Rád bych sundal i kalhoty, ale na striptýz se moc necítím. Nevzal jsem si s sebou ani šortky, takže bych tu chodil jen v boxerkách, a to se mi nechce. Sedám si k jedné skupince turistů a vyprávíme si o tom dnešním zatraceném počasí a o absolvovaných trecích. Zatímco já jim doporučuji Bílé Karpaty, ze kterých jsem byl velmi nadšený, oni mě zase Bulharské hory Rilu a Pirin. Mezi vyprávěním si vyzvedávám u okýnka kapustnicu s klobásou a chlebem. Je výborná, plní svůj účel, nasycuje mě a pořádně zahřívá.
Chvíli ještě kecáme, pak se jeden po druhém chodíme umýt k nedaleké studánce a připravujeme se na spánek. Je nás tu kolem čtyřiceti a zatímco většina bude spát ve společné místnosti v patře chaty, já spolu s dvěmi polskými rodinami budeme spát v jídelně na stole. Před desátou začneme společně s paní domácí měnit hospodu v noclehárnu. Zapojují se i ti neožralejší, kteří mají potřebu si ještě zazpívat, jen nemůžou najít vhodnou píseň, kterou by znali jak Slováci, Češi, tak Poláci. Postupně spojujeme stoly k sobě a pokládáme na ně vyfasované matrace. Vybírám si místo blíž ke vchodu, abych mohl rychle zdrhnout, kdyby mě tu ohrožoval třeba nějaký František, který tady v roce 2011 pobodal dva lidi (Opitý recidivista František v turistickej útulni bodol dvoch ľudí | Nový Čas). Úderem desáté hodiny zhasínají světla a cely prostor se noří do černočerné tmy. Já si ještě odskakuju ven do kadibudky a pak se zavrtávám do spacáku. Zatímco venku řádí bouřka až do rána, uvnitř je ticho, a i když nikdo nechrápe, tak klid narušují jen couralové, kteří si s čelovkou razí cestu ven na záchod. I když na hluboký spánek čekám marně, přesto cítím, jak si moje tělo užívá několik hodin zaslouženého odpočinku a svaly relaxují.
Ráno v 7 hodin se rozsvěcují světla a začíná přestavba noclehárny opět na hospodu. Podává se snídaně ve formě míchaných vajíček nebo párků a k tomu čaj. Sedím u stolu s jednou starší slovenkou a vyprávíme si jak je to v našich zemích z politického hlediska dost naprd. Dotkneme se i žhavého tématu, a sice atentátu na premiéra Fica. Venku je mlha a mrholí, paní mě lituje, že neuvidím výhledy v druhé části svého treku. Tahle věta se mi ukládá do hlavy a několikrát se mi vybavuje ve chvílích, kdy jsem ty výhledy viděl :-).
Po snídani se loučím a vyrážím do kopce v mlze a za mírného deště k vrcholu Chabenec (1 955 m) a pak až na Chopok (2 024 m). Cesta je dost větrná, naštěstí však neprší, jen občas mírně zamrholí. Kvůli husté mlze toho ze začátku moc nevidím, ale naštěstí jsou mraky roztrhané, čas od času se tak otevírají nádherné výhledy na kopce a do okolí. Zatímco v jednu chvíli vidím jen asi dva metry cesty přede mnou, tak o pár sekund později je to úplně jinak. V hlavě se mi dostavuje ten správný emočně nabitý “wow” efekt. Konečně! Ostatně, proto jsem sem přece přišel! Včera jsem cestu protrpěl, ale dneska dostávám velkou odměnu. Jsem za to moc vděčný. Je to tu nádherné! Výhledy se otvírají vždy jen na chvilku, není jednoduché takové momenty zachytit, přesto se mi to jakžtakž daří. Tmavě zelené kopce přede mnou, po stranách rokle a do toho vane silný vítr, který tlačí obrovské bílé peřiny přes hory. Je to impozantní pohled. To jsou ty výhledy, které jsem neměl vidět? Já je ale vidím! 🙂
Když se ocitám v kamenném moři před Chopkom, je hustá mlha a z nekončícího silného větru cítím pořádnou únavu. Rád bych si sednul a odpočinul někde v závětří. V takovém počasí se člověk musí pořád hýbat, jinak mu začne být okamžitě zima. Konečně vidím stanici lanovky a kousek od ní Kamennou chatu. Sedám si venku na lavičku u chaty a otvírám sáček se směsí ořechů a postupně celý obsah sezobu. Dovnitř se mi jít nechce, protože bych ztratil minimálně hodinu a nechci se rozsedět, chci jít rychle zase dál. Když tak zobu oříšky, pozoruju rodinku ve značkovém oblečení, která právě přijela na vrchol lanovkou. Paní nese na prsou zabalené batole.
No nic, musím jít dál, čeká na mě Ďumbier (2 043 m), který kvůli mlze jen minu a Chata generála Milana Rastislava Štefánika v Ďumbierskom sedle (1 728 m). Na chatu přicházím těsně před deštěm. Dávám si bramboračku a pivo. Je tu velmi příjemně.
Kolem čtvrté odpoledne vyrážím na zbytek mé cesty. Ze začátku sice ještě dost prší, ale asi po jednom kilometru přestává a zůstává foukat jen ten protivný vítr. Jde se celkem dobře, nejprve na Králičku (1 682 m), pak s mírným klesáním přes Kumštové sedlo ( 1 549 m), mírným vzestupem přes Rovienky (1 602 m) a pořádným sešupem až do Čertovice (1 232 m). Tady mi začíná opět pršet. Naštěstí jsem už jen asi kilometr od hotelu Totem, kde mám zamluvený pokoj.
V hotelu si dávám nejprve teplou sprchu, protože jsem špinavý jako prase a pak si vychutnávám velmi dobrou večeři a pivo. Paní provozní mi nabízí i možnost využít hotelového wellness, a tak se ještě před spaním chvíli rochním v teplé vířivce. Zcela znaven se odebírám do svého pokoje, kde padám na postel a spím klidným a nerušivým spánkem až do deštivého rána.
Druhý den začínám bohatou snídani v podobě mého oblíbeného bacon-and-eggsu a vyrážím na nedalekou zastávku autobusu, který mě veze do Liptovského Mikuláša a odtud odjíždím vlakem až do Prahy.
Nádherná krajina Nízkých Tater mě okouzlila a chci se sem vydat ještě jednou, ideálně na celý přechod až do Telgártu.