Délka trasy: 26 km
Převýšení: 2 096 m
Nejvyšší vrchol: Baníkov, 2 178 m
Odkaz na mapu: https://mapy.cz/s/nutahoratu
Je polovina června roku 2024 a já odjíždím vlakem z Prahy do Liptovského Mikuláše. Těším se, že mě Západní Tatry určitě něčím překvapí. Mám naplánovanou trasu na dva dny, a tak věřím, že vystoupám na všechny vrcholky a uvidím všechna krásná jezera. To však ještě netuším, jak mohou smrdět cizí ponožky a že mi počasí plány změní.
Ubytování si tentokrát zajišťuju ve stylové chalupě Koliba Holica asi 25 km od Liptovského Mikuláše. Koliba s velkým parkovištěm je nedaleko hlavní silnice a autobusové zastávky a kolem dokola je obklopena pastvinami a lesy. Když se objevím v restauraci, pan majitel mě mile přivítá a po nutných byrokratických úkonech mi předává klíče od pokoje. A já si konečně mohu odpočinout od dlouhého cestování, kdy jsem jen pasivně seděl na zadku a kochal se krajinou za oknem vlaku a autobusu. Po rychlé sprše sbíhám dolů do restaurace a objednávám si pivo a večeři. Restaurace má pěknou zahrádku i příjemnou obsluhu, takže se tu hned cítím velmi dobře. Večeře i pivo je vynikající a pokoj s výhledem na pasoucí se ovečky nemá chybu. Ráno vyrážím na snídani, která je opravdu k přežrání. Více jsem se nacpat ani nemohl. Pan majitel a obsluha restaurace jsou velmi ochotní a pořád mi něco nosí. V jednu chvíli myslím, že dnešní túru snad odložím na další den kvůli nacpanému břichu. “Taaaak a ještě miska čerstvého ovoce”, říká číšník a za chvíli přichází pan majitel a dodává: “Taaak a tady prosím čerstvě upečené naše houstičky. Dobrú chuť prajem”. No, těžko se mi odcházelo. V jednu chvíli jsem měl stůl tak plný, že už na nic dalšího nebylo místo, a to mě nejspíš zachránilo :-).
Po snídani vyrážím na rozcestí nad Hutami a pak přes Bielu skálu, Sivý vrch, Brestovú, pálenú a potom až na Tri kopy. Je nádherné počasí, od rána svítí krásně sluníčko a je mi tak nějak moc fajn. Už k prvnímu cíli, Biele skále nejdu sám, ale s jednou slovenskou rodinou. Jsou to lidé podobně naladění jako já, zkrátka máme všichni radost, že jsme v nádherném a voňavém prostředí krásných hor. Na skále, odkud je první dnešní výhled, si společně dáváme krátký odpočinek a kocháme se okolím. Je tu nádherně, ale já tuším, že mě dnes čekají ještě krásnější výhledy. Po chvíli jdu tedy dál směrem k Sivému vrchu a slovenskou rodinku, posilňující se domácí slivovicí nechávám při delším odpočinku. Cestou k dalšímu vrcholu si začínám uvědomovat, jak skalnaté Západní Tatry jsou, a jak jsou rozdílné od Tater Nízkých, které jsem navštívil minulý měsíc. Postupně také ochutnávám jejich náročnost. Ještě si v této chvíli naivně myslím, že naplánovanou cestu do Žiarske chaty zvládnu do 19. hodiny. Později mě mé naivní představy postupně opouští.
Dorazím na Sivý vrch (1 805 m.n.m) a výhled z něho mi rozzáří úsměv na mé připečené tváři. Na chvilku se jen tak zastavím a tiše shlížím na krásu před sebou. Bohužel se déle zdržovat nemohu, potřebuju se stihnout ubytovat v rozumném čase. Jdu tedy dál přes vrch Pálenica (1 573 m.n.m.), Zuberec (1 753 m.n.m) a panoramatickou Brestovou (1 932 m.n.m). Krása Západních Tater se stupňuje. Jsem doslova v sedmém nebi! Zdolávám průsmyky a skalní výstupy, jištěné ocelovými lany a děkuji své prozřetelnosti, že jsem si vzal rukavice na cvičení. To byla spíš náhoda. Doporučila mi je totiž moje kolegyně Kateřina, když jsme se bavili o feratách v Rakousku. Nečekal jsem, že by se mi hodily i tady v Tatrách. Pokračuju dál přes Spálenou (2 083 m.n.m.), Pachoľu (2 167 m.n.m.) a na nejvyšší horu Západních Tater – Baníkov (2 178 m.n.m). Tady je to úžasné. Miluju to tady!!! Je to náročné, ale úžasné!
Po zdolávání několika vrcholů v horkém počasí, začínám cítit únavu a jistotu, že do Žiarske chaty včas nedorazím. Do kopců se totiž dost vleču. Cítím tíhu batohu. V kopci je cítit totiž každý zbytečný gram. V Lučném sedle (2 060 m.n.m) potkávám jednoho týpka s foťákem a říká mi, že tady nedaleko je studánka, tak kdybych potřeboval vodu, je tu zdroj. To je tu dost vzácné, většinou tady nahoře zdroj vody není. Poděkuju mu s tím, že vody tahám s sebou dost. Prozrazuje mi důvod návštěvy tohoto krásného místa. Nočním vlakem přijel z Prahy a jde vystoupat na Hrubou kopu (2 166 m.n.m) a tam bude fotit západ slunce. Spolu tak máme kousek cesty. Zatímco já pokračuju na další kopce směrem k chatě, on se zabydluje na Hrubé kope a vybírá nejlepší místečko pro své focení. Pro mě zdolávání dalších kopců je čím dál náročnější, a tak se pěkně loudám. I když bych chtěl jít rychleji, nejde mi to. Pomalu zapadá slunce a bílé skalnaté kopce mění svou barvu na smetanovou a pak jemně oranžovou. Ježíš, to je taková krása!!!
Už se mi cesta sklápí dolů do Smutného sedla (1 965 m.n.m.), kde překonávám malé sněhové pole a mířím do Žiarske doliny. Teď už bezpečně vím, že chatou požadovaný maximální check-in, nestihnu. Je totiž půl sedmé, a i když už pod sebou vidím chatu, podle mapy mám před sebou ještě hodinu klesání. Vzhledem k tomu, že jsem unavený, tak jdu pomalu, protože rozhodně nechci těsně před cílem řešit pochroumaný kotník nebo něco podobného. Klesání je strmé a není úplně jednoduché. Navíc začíná poprchat a kamenitá cesta protkaná potůčky začíná být kluzká. Párkrát mi podkluzuje noha, tak ještě více zvolňuji a snažím se maximálně soustředit na cestu. Po hodině se konečně ocitám v obydleném areálu Žiarske chaty a vcházím na terasu, která je plná odpočívajících turistů. Otvírám dveře restaurace, ohlašuju svůj příchod obsluze, objednávám si kapustnicu a pivo, vyfasuju instrukce k ubytování, žeton na sprchu a s tácem a polévkou, chlebem a pivem si to mířím na živoucí terasu.
Po večeři, znaven, kolem 20. hodiny se odeberu do potemnělého společného pokoje pro asi 50 lidí a hledám volnou postel. Nacházím ji až v zadní části pokoje. Pokládám batoh na postel a hned se ozve zvědavá spolunocležnice ležící v posteli naproti přes uličku: “Jsi přisel dost pozdě. Odkud jsi šel?”, ptá se Pražačka, a jak postupně zjišťuju, tak 90% osazenstva je zde z Česka. Odpovídám, že z rozcestí nad Hutami a dodávám, že je to odsud asi 26 km. Pokyvuje a říká, že tohoto dneska má ona a její kamarádi taky dost, i když zdolali jen 15 km a jsou tu už od tří hodin. Začnu vytahovat spacák, oblečení na spaní a hygienu a odebírám se do koupelny. Přede mnou jsou nějaké holky, a tak čekám spolu s jedním týpkem až se společná koupelna uvolní. Po té, co se s týpkem vystřídáme v koupelně, jdu spát, mám toho totiž dnes tak akorát dost. Ulehám na postel do svého spacáku a ucítím nevábnou vůni propocených ponožek, které někdo suší na prádelní šňůře nade mnou. Nechutný zápach mě bude doprovázet celou noc. Je zvláštní, že nejen při hluku a světle se těžce spí, mohu potvrdit, že to samé platí i při otřesném smradu. Při této situaci se mi vybavuje vzpomínka na pracovní pobyt v americkém McDonalds, kde naše prdelatá šéfová řešila nevhodnou vůni antiperspirantu, který někdo z naší směny používal. První podezření padlo na mě, z čehož jsem byl však překvapen, protože ten můj zelený značky Mennen Speed Stick voněl naprosto luxusně, nevtíravě, příjemně a já ho miloval a navíc ho jistě používalo v té době mnoho amerických borců a ženy s touto vůní byly jistě spokojeny. Po mém protestu a opětovném očuchání ze strany prdelaté Jane, se její pozornost zaměřila na mého vlasatého spolupracovníka z Litvy. Tam se očuchávací monstrum zastavilo a zkoumalo značku použitého antiperspirantu. Po mírném nátlaku pištíci Jane, Litevec prozrazuje značku a typ, jež je s okamžitou platností v tomto konkrétním McDonaldu zakázán. Škoda, že nejsem vedoucí směny na Žiarske chate, hned bych majiteli nevhodně smradlavých ponožek zakázal vstup do ubytování.
Ráno se probouzím z celonočního polospánku a s vidinou, že již brzy se toho strašného smradu zbavím. Jdu se ven nadýchat čerstvého vzduchu. Hurá! Několikrát se hluboce nadechnu a okamžitě cítím, jak se mi vrací energie a čichové buňky mi děkují. Dlouho si tuto chvíli užívám. Uvědomuju si, jakou obrovskou hodnotu má čistý horský vzduch. Po ranní hygieně mířím na společnou snídani. Ochutnávám kávu a s úšklebkem ji nechávám zase být, chuť nekomentuju a raději si nabírám čaj. Beru si párky z obrovského kastrolu a tvarohový koláč. Venku to dneska vypadá opět na slunečný den. Z této domněnky mě však brzy vyvede starší horal, který používá nejmodernější technologii k co nejpřesnější předpovědi počasí. “Blíží se bouřka a pěkně silná”, oznamuje mi, když mě vidí, jak se balím. Říkám mu, že to snad nebude tak zlé. Loučím se a vyrážím nahoru směrem k Ostrému Roháči. Nedošel jsem tam. Po asi dvou kilometrech začíná obloha tmavnout a já ucítím první kapky deště. Nevadí. Pár kapek mě přece nerozhází. Jdu dál do kopce, ale kapky začínají sílit a nabývat na intenzitě. No, paráda. Teď už to nevypadá vůbec dobře. Leje jak sviňa a já se nemám kam schovat. Za chvíli mám mokrou bundu a kraťasy. Rozhoduju se, že se otočím a vrátím k Žiarske chate. S ohledem na to, že v Západních Tatrách je hodně skalnatých úseků, nemá cenu riskovat. Nerad bych přitěžoval práci záchranářům, kteří mají jistě s hrdinnými Čechy bohaté zkušenosti, ale já si to radši vyšlápnu jindy. Jdu tedy dolů zpět k chatě, déšť sice už polevuje, ale pořád prší a obloha je zakaboněná. Jak si takhle jdu promočený, vylézá z místa pod velkým smrkem jedna pláštěnka za druhou. Asi desetičlenná skupinka brňáků mě zdraví a baví se nad mým mokrým vzhledem. “Tam nahoře asi nebylo kde se schovat, co?”, ptají se mě pobaveně. Odpovídám jim, že opravdu tam nebylo takové luxusní místečko, z jakého právě vylézají. Usmíváme se na sebe a přejeme si hezký den. Oni to s tím Ostrým Roháčem zkusí, já to vzdávám, protože předpověď hlásí trvalý déšť.
Přicházím k chatě a uvelebím se na dolní terase, kde nikdo není. Čekám, až déšť alespoň na chvíli ustane, abych se přesunul ke dva kilometry vzdálené autobusové zastávce. Po asi půlhodině se rozhoduji vyjít. Cestou mi střídavě prší, a tak tam, kde je přístřešek, se zastavuji a chvíli čekám na mezidešťovou přestávku. Asi po hodině se ocitám u přístřešku autobusové zastávky Žiarska dolina. Hurá! Sednu si na polorozpadlou lavici do zanedbaného přístřešku. Po chvíli přijíždí autobus, vystoupí cestující a řidič mě nabízí, ať si sednu do autobusu, i když pojede až za půl hodiny zpět do Liptovského Mikuláše. S díky si sedám do suchého a teplého prostředí nového autobusu. Kupuju si lístek a pan řidič po té co zjistil, že jsem z Česka, mi začne vyprávět, že ten autobus je taky z Česka a že jich město koupilo 95! Chvíli si ještě povídáme o tom, jaká je tu nádherná krajina a že je dobře, že sem Češi jezdí a utrácí peníze, Slováci zase kupují naše autobusy a zakončujeme to konstatováním: “Veď tak to je dobre. Je to vzájomný obchod”.
Má cesta je u konce. Jedu autobusem české výroby do ubytování v Liptovském Mikuláši, odkud následující den vyrazím zpět do Prahy. Jsem šťastný, že jsem zažil další krásný prodloužený víkend, a i když mi počasí zabránilo podívat se na Roháče, nevadí mi to, aspoň mám důvod se sem zase vrátit. Už teď se těším!