Hanušovicko jsem si velmi oblíbil. Jednak proto, že je tady nádherná příroda, lesy, louky a taky pro to, že tady nenarazím na zástupy turistů. Je tu klid a velká pohoda.
Takový typický letní den na chalupě začíná ranní kávou. I když můj žaludek není moc nakloněn pití tohoto skvělého nápoje, sám mám kávu velmi rád, zvláště tu z Keni, Etiopie, ale i Nikaragui. Je to zvláštní, protože pokud mi něco nedělá dobře, tak by mi to přece nemělo chutnat, ne? Kdo se v tom má potom vyznat. Nicméně, tady na chalupě si ranní kávu neodpustím. To ráno je tady totiž jiné než v Praze a taky moje tělo je tu jaksi spokojenější. Pít voňavou kávu za kokrhání kohoutů je prostě jiný kafe.
Pokaždé, když usednu na tu starou lavičku před chalupou, tak se dívám na ty protější kopce, jak jsou krásné. Někdy jsou zahalené do jemného oparu, jindy do hustého mraku, ale dneska jsou krásně zelené.
Moc rád chodím do přírody a ideálně, když se cestou mísí lesy, louky, pěšinky, kopce, skály, zkrátka, když je cesta členitá, něčím zajímavá, neznámá.
Po každém takovém několikahodinovém výletě si rád odpočinu u dobré knížky. Tentokrát jsem se začetl do románu Mluviti pravdu od Josefa Formánka a musím napsat, že se mi román četl v podstatě sám. Bylo to tak dobrodružné a láskyplné až jsem musel dělat nucené pauzy, abych knížku nepřečetl hned najednou a pořádně si ji vychutnal. Jinou jsem tu totiž s sebou neměl. Nejspíš bych si ale nějak poradil, protože v chalupě je knížek habaděj.
Zase jeden krásný den za mnou…