“Ako, Zbynku?” ptá se mě ředitel našeho oddělení, když o polední pauze surfuju na internetu a koukám do mapy s cílem najít zajímavé místo, kde bych strávil příští víkend. “Ále, koukám, kam bych se o víkendu vydal na túru. Objevil jsem obec Zbyňov u Rajeckých Teplic, tak bych se tam měl asi podívat, když už se jmenuju Zbyněk”, odpovídám pobaveně. “Mám nový spacák a tarp, chtěl bych to někde vyzkoušet.”, dodávám. Přistoupí ke mně a koukáme do mapy spolu. “Vieš čo by som Ti doporučil? Zkús Malú Fatru.” A začal mi klikat jednotlivé body na mapě, odkud mám vyrazit, přes co jít, kde bych mohl spát a kde cestu ukončit. Koukáme spolu na mapu a říkám mu, že jsem tam vlastně nikdy nebyl a uznávám, že to vypadá zajímavě. Uvidíme. “Tu sa Ti bude páčiť, Zbynku. Najkrajšie sú jar a jeseň. To je najstabilnejšie počasie”, říká při klikání na jednotlivé body na hřebenovce . Trasa, měří celkem 33 km, začíná na autobusové zastávce Terchová, Vrátna, Štefanová a končí na vlakové zastávce ve Varíně. Potom naklikal i cestu v Nízkých Tatrách, jako další level, poté až zvládnu Fatru. Poděkoval jsem a obě cesty jsem si uložil do složky “Slovensko”, s tím, že až bude vhodný čas a nálada, tak se tam vydám. Cesty jsem si dal spíš do šuplíku s neurčitým termínem splnění. Přece jen mi to připadalo trochu náročnější na můj trekový začátek.
Tak já tam tedy jdu, šéfe!
Následující dny mi to v hlavě nějak šrotuje a začínám vyhledávat fotky a videa z Malé Fatry. Postupně nasávám tamější faunu a flóru, virtuálně zprostředkovanou přes internet. Krásné fotky a videa mě začínají pohlcovat, až si říkám, že virtuální zprostředkování je sice fajn, ale už mi to přestává stačit. Příští víkend mám volný, je jaro, mělo by tam být i pěkné počasí. Že bych vyrazil? Není to na mě moc náročné, když jsem ještě žádnou túru s těžkým batohem nepodnikl? Po chvíli váhání jsem se rozhodl, že pochybovačné myšlenky z hlavy vyhodím, a že to zkusím. Nějaké jednodenní výlety už mám přece za sebou a teď je potřeba se trochu posunout. Aspoň tu svoji novou výbavu pořádně vyzkouším!
Ubytování v budhistickém centru? Bohužel máme plno!
Ve středu bookuju ubytování v budhistickém centru v Žilině, aby můj pobyt začal stylově, uklidněním mysli. Ubytování ve stanu u Chalupy pod Chlebom vyřeším až na místě, tam rezervace není nutná. Ještě kupuju jízdenky na vlak a hotovo. Jsem ready to go! Teda spíš hike!Ve čtvrtek píši majitelce ubytování v Žilině, zda jí nebude vadit, že přijedu kolem 20. Hod. Do deseti minut dostávám odpověď, že už je tam sedm lidí, zapomněla to bloknout a jestli by mi nevadilo tam s nimi být. No, asi bych to přežil, ale úplně jsem se na tak velkou skupinu necítil. Na poslední chvíli jsem se tedy snažil najít alternativní ubytování. Podařilo se! Budu spát v jednom apartmánu nedaleko centra města.
A jede se do Žiliny!
Je pátek a já jdu s 15-ti kilovým batohem do práce. Je to poprvé, co se vydávám na túru, kdy budu spát venku. Těším se a zároveň mám trochu obavy, zda to zvládnu. Zas tak trénovaný nejsem a moje křehká tělesná konstrukce nejspíš dostane pořádně zabrat. S batohem sice chodím pořád, ale abych si v něm tahal 30 km i nocleh a stoupal přitom na vrcholky hor, to zažívám poprvé. Prostě to zvládnu a basta! Nastavuju svou mysl na nekompromisní směr myšlenek a vytlačuju ten pochybovačný. Odpoledne, po práci dávám batoh na záda a mířím na pražské hlavní nádraží, odkud vyrážím směrem nejprve na Ostravu a pak do Žiliny. Do cílové destinace dorazím kolem 20. hodiny. Jdu se nejprve ubytovat a pak hodlám zrekognoskovat zdejší prostředí. Rád vybírám ubytování přes airbnb nebo booking a ideálně to soukromé. Zalíbila se mi totiž hra na hledání klíčů. Člověk totiž zažívá takový zvláštní nejistý pocit. Když klíče nenajdu, budu za debila 🙂 V tomto případě jsem je našel až na podruhé, většinou bývám úspěšnější. Debil teda nejsem a nemusím tak kontaktovat majitelku s prosbou o další nápovědu. Podle instrukcí měly být klíče někde za stromem, jenže stromů tam bylo víc, některé umělé a jiné živé. Po důkladném pročesání všech stromů a stromečků, jsem ty zatracené klíče našel. Sláva!
Po ubytování a prozkoumání koupelny, kuchyně a ložnice, mířím do centra. Jsem tu poprvé, a tak by bylo škoda Žilinu jen tak minout. Centrum je pěkné, plné restaurací a obchůdků. Kousek od městského divadla je moderní náměstí Andreje Hlinky a přes Farské schody se ocitám naopak ve starém městě na Mariánském náměstí, kde to žije plnými restauračními zahrádkami.
Druhý den ráno vyrážím do místní samoobsluhy koupit si něco na snídani. Prodavačky se s postarší zákaznicí baví o tom, že jedna známa skončila v nemocnici a lékaři jí zjistili rakovinu střev. Že je to hrozné a že doteď byla úplně v pohodě a naráz takové problémy. “No, čo sa dá robiť”, rozloučí se zákaznice s prodavačkami. Pozdravím paní prodavačku, na pás vyskládám plátkový sýr, banány a rohlíky. Kromě toho, že chci platit kartou, spolu žádné životní peripetie nehodláme probírat. Co bychom si také povídali, neznáme se. Obávám se, že by jí bylo úplně jedno, že dnes je můj velký den a že vyrážím na první trek s těžkým batohem po hřebenovce Malej Fatry, a že tam hodlám taky přespat. Takových tady bylo, je a bude.
To máš na medvěde!
Po snídani opouštím své jednodenní ubytování a mířím k autobusovému nádraží. Přes náměstí Andreje Hlinky se dostávám k celkem zanedbanému prostoru s rezavějícími plechovými střechami a opuštěnými stánky, jejíž tvar si vybavuju při vzpomínce na dovolenou na Duchoňce nebo v Levicích. Prodávali tam waffle/gofry se šlechačkou nebo langoše. Přemýšlím, že tyto originální stánky byly jen na Slovensku, v Čechách si je nepamatuju. Nejspíš je to původní socialistická architektura. Asi by byly celkem pěkné i dnes, kdyby nebyly v tak žalostném stavu. Celkově na mě autobusové nádraží působí tak, že od revoluce na něj nikdo ani štetečkem nesáhl. No a co, však autobusy odsud stále jezdí, tak co si stěžuju.
Dostavím se na stanoviště číslo deset a s hrůzou zjišťuju, že jsem asi třicátý v pořadí. Co bych taky čekal, vždyť je víkend! Všichni chtějí někam vypadnout. Čtvrt hodiny před osmou se zařazuju do fronty a už po deseti minutách se i za mnou vytvořila podobně dlouhá fronta, kterou vidím před sebou. Naštěstí jedou dva autobusy, takže naděje, že se všichni úspěšně přesuneme tam, kam máme dnes namířeno je veliká. “To máš na medvede”, povídá mi řidič, když mi vrací drobné za jízdenku. V přeplněném autobusu č. 1 a spolu s poloprázdným autobusem č. 2 se vydáváme do cílové destinace Terchová. Na různých zastávkách v samotné rozlehlé obci vystupuje různý počet turistů a autobus se začíná postupně vyprazdňovat. Já vystupuji ve Vrátnej, Štafanovej. Ze zastávky mířím k lesu, neustále nahoru. Míjím několik podobně pozitivně naladěných turistů až se po dvou hodinách ocitám na krásném rozcestí Medziholie pod horou Veľký Rozsutec, kde se všichni z okolí sejdeme a vytáhneme svačinky. Je nádherné počasí, absolutně bez mráčku. Postupně začínám nasávat krásu zdejší přírody. Krátký odpočinek, trochu vody a dva banány mi stačilo k tomu, abych vyrazil s obnovenými silami k dalšímu cíli, tentokrát Poludňový grúň. Ten zdolávám za další dvě hodiny a s radostí se přidávám k ostatním odpočívajícím a občerstvujícím se, kteří tady leží v trávě a kochají se nádherným výhledem po okolních kopcích. Světlemodrá obloha představuje dokonalou instagramovou nádheru bez nutnosti použití jakéhokoliv předdefinovaného filtru nebo zkrášlovacího efektu. Vidět na vlastní oči krásně do zelena zbarvené kopce bylo pro mě v té chvíli nepochopitelné. Je to tak dokonalé! Myslel jsem, že to tady někdo vymaloval a uměle naaranžoval, aby to vypadalo absolutně bezchybně. Možná tam nějaký malý mráček mohl přidat.
Že to vše působilo neuvěřitelně krásně dokazuje i fakt, že si nad tímto kopcem pořizovala selfíčko nějaká silně opálená fitness blondýna, neustále rozhazovala své dlouhé světlé vlasy, různě se kroutila před objektivem mobilu a laškovidně špulila své silné červené rty. Věřím, že ani ona neměla moc práce s úpravou svých sexy fotek. A kdoví kde to publikovala :-).
Ležím v trávě a říkám si, že dneska už toho moc neujdu. Bivakování mám naplánováno u Chaty pod Chlebom a to je odsud asi hodinku cesty, takže nikam nespěchám. Ramena mě však dost bolí. Přece jenom nejsem zvyklý na takovou zátěž.
Fazuľová, lokše, pivo a spánek pod Chlebom
Do chaty dorážím něco kolem 15. hodiny. “Ahoj, čo si dáš, Zlatko?”, zeptá se mě příjemná žena, která to tady nejspíš celé vede. V duchu si říkám, že bych ji měl nejspíš opravit a říct jí, že nejsem Zlatko, ale Zbynko, nechávám to však být. Oslovení Zbynko zní totiž otřesně a ve slovenštině taková kravina neexistuje :-). Zaplatím 10 eur za místo pro stan, k tomu dostanu žeton na sprchu a možnost využít wc a umyvadlo kdykoliv budu potřebovat.
Jsem dnešní první stanující turista a to mi dává právo si vybrat jakékoliv místo do 100 metrů kolem od chaty. Super, vyberu si místo mezi dvěma nízkými stromy a začnu stavět tarp. I když jsem si stavbu nastudoval z youtube, tak s plachtou bojuju asi dvě hodiny. Chtěl jsem si totiž vytvořit uzavřené áčko, ale samozřejmě, aby to trochu vypadalo. No, asi třikrát jsem to předělával, nakonec se mi to jakžtakž povedlo 🙂 Super, bejvák bych tedy měl.
Mám hlad a vím, že uvnitř chaty se skrývají nejrůznější lokální speciality. K pivu Martin’s volím fazolovou polévku s čerstvým bílým chlebem a jako dezert si dávám lokše s povidly a mákem. Výborné! Tady se mi líbí! Jídlo se vyhlašuje rozhlasem, a tak se občas stane, že když se znavený člověk sedící u piva malinko zasní, tak rázné zvolání “makové gule!” s ním trhne tak, že únava je rázem pryč :-). Nabíjím si telefon a u toho si opakuju německá slovíčka, abych udělal radost sobě, ale i mé němčinářce. “Promiňte, máte tady volno? Mohli bychom si přisednout?”, ptá se vysoká usmívající se slečna. “Jasně.”, odpovídám a postupně si ke stolu přisedávají její kamarádi, z Prahy, Košic a Českého Těšína. Sděluji jim svůj příběh a oni mi radí, co bych příště určitě neměl vynechat. Oproti mně to tady znají jako své boty a v zimě sem chodí i na sněžnicích. Dneska už vybírají oblasti, které nejsou tak exponované, třeba slovensko-polské pohraničí. To mi také doporučují. S únavou se rozloučím a spěchám ven vyfotit západ slunce. To už se mi bohužel nedaří, vidím však, že na opačné straně vychází úplňkový měsíc a s tímto záběrem se spokojuji.
Stanů kolem chaty vyrostlo nakonec tak na třicet, někteří spí na venkovních dřevěných stolech pod širákem, hospoda je narvaná k prasknutí. Je tu výborná atmosféra, ale mě čeká druhý den dvacet kilometrů a výstup na několik vrcholků. Odcházím do svého bejváku a pomalu usínám. Po dvou pivech spolu s únavou to jde celkem snadno. V noci se občas probouzím kvůli chrápání a šustění spacáku někoho vedle mě. Je nás tu opravdu dost a místo je omezené, takže jsme trochu namačkaní a každé šustnutí je dost slyšet.
Ráno se probouzím kolem šesté a po krátkém polehávání vycházím ze svého tarpu a mířím do chaty na toaletu. Vyčistím si zuby a začnu balit. Tarp je trochu vlhký, tak ho ještě rozprostřu na sluncem prosvíceném trávníku, aby uschnul. Na snídani si dávám tyčinku flapjack, dva banány a vodu. Sbalím spacák, plachtu a nakonec i ten tarp. Vyrážím opět na hřebeny. Je nádherné ráno bez mráčku, slunce začíná hřát a já se těším na největší vrchol Malé Fatry, Veľký Kriváň s nadmořskou výškou 1 709m.
Ráno jsou hory nejkrásnější. Hele, Krakonoš!
Na Snilovském sedle potkávám jednu dvojici, pozdravíme se, popřejeme si pěkný den a míříme každý na opačnou stranu. Při výstupu na Veľký Kriváñ se ještě jednou ohlédnu směrem na Snílovské sedlo a zahlédnu muže s velkou krosnou a kloboukem. Slunce svítí proti mě a já tak vidím jen jdoucí tajuplně černou siluetu s pozadím krásných kopců. Vypadá jako Krakonoš nebo spíš pašerák z filmu Krakonoš a lyžníci. Nádherný pohled. Než vytáhnu mobil, už je pašerák pryč. Možná se mi jen něco zdálo, zaváhám …
Levá, pravá, seno sláva ….
A je čas hlídat čas. Koupil jsem si totiž jízdenku ze Žiliny s odjezdem v 15:30 a vlak z mé konečné destinace odjíždí v 15:04. Mám dvě hodiny na to, abych ho stihl. Jsem kousek od Chaty pod Suchým, kterou se ale rozhodnu nenavštívit a plánovaný oběd si odbudu proteinovou a ovocnou tyčinkou. Spěchám na vlak, snažím se o balanc mezi udržením rozumného tempa, krátkých odpočinků a hlavně maximální bezpečností při občas velmi strmých sestupech. Představa, že si na posledních pár kilometrech zvrtnu kotník je v mé hlavě vtlačena do tmavého kouta a centrální mozková soustava ji nedovolí z tohoto kouta ani jen vykouknout. Cesta do Varína, odkud mi odjíždí vlak do Žiliny, je občas pěkně nudná, protože vede po kamenito-asfaltové cestě, a tak se snažím nějak zabavit. Nastavuji vojenský řád. Začínám v duchu pochodovat a zpívat si “Levá, pravá, seno, sláma” a takhle furt dokola. v hlavě mám jediný dnešní cíl: stihnout vlak v 15:04. Podle mapy by se mi to mohlo podařit, ale pokud zařadím po cestě více odpočinkových zastávek mohl bych mít problém. Občas se dostávám do situace, že cítím úbytek energie, ale pak si v hlavě připomenu heslo Emila Zátopka: “Když nemůžeš, tak přidej!” a přidávám, v hlavě nastavený jasný cíl: to prostě stihnu a basta!
Kde je ten zatracený most?
Konečně se blížím k vesnici. Jdu podél silnice a mapa mě vede k řece, za 25 minut mi to jede, už jsem blízko, napiju se až budu ve vlaku, teď to prostě musím vydržet. Dorazím k řece Váh, nade mnou silnice, přede mnou Váh a já hledám ten zatracený most, který podle mapy má být přímo přede mnou. Do pytle, kde je ten zatracený most? Vždyť tady žádný není! Začínám mírně nervóznět a ptám se kolemjdoucího páru, jestli se to tady dá nějak přejít. Pán s pejskem mi říká, že tu do nedávna byl most, proto nejspíš zůstal i v mapě zakreslený, ale už ho odstranili, takže to musím obejít. Naznačuje mi kudy bych měl jít a já začínám pochybovat, že vlak vůbec stihnu. No nic, udělám pro to maximum. V hlavě nastavuju nekompromisní “stihnu to!” a jdu alternativní cestou. Míjím autobus mířící do Žiliny, do kterého právě nastupují cestující. Napadá mě, že bych se na vlak vykašlal a sednul do busu a tím bych tento závod s časem vyhrál. Ale ne, když jsem si řekl, že stihnu vlak, tak půjdu na vlak. Nevím jak to tomu autobusákovi trvá do Žiliny, radši se spolehnu na ten vlak. Jdu tedy dál, kolem hospody a parku, kde se vyšnoření vesničané baví na pouti. Kolotoče, hlasitá hudba a cukrová vata. Všude spousta barev a do toho já s těžkým batohem. Jdu po dlouhé ulici, přidávám na tempu, protože podle mapy to budu mít taktak. Jakékoliv zastavení, zpomalení či dokonce škobrtnutí by ohrozilo moji cestu vlakem do Žiliny a následně do Prahy. Postupně začínám litovat, že jsem to s tím autobusem nerisknul. Ta cesta je snad nekonečná. Na konci dlouhé ulice, přejdu silnici, projdu lesní stezkou a ocitám se na další asfaltce, která vede až kamsi do prdele. V té chvíli jsem to tak skutečně cítil :-). V hlavě mi začala naskakovat sprostá slova, protože to zase vypadalo na nekonečnou nudnou cestu s pravděpodobností, že vlak možná nestihnu. Vesnice je kdesi daleko za mnou a vlaková stanice kdesi u uhelných skladů přede mnou. Zvyšuju tempo, protože v dáli už vidím ty zasrané uhelné sklady a koleje. Neodpustil bych si, kdybych to teď nestihl. Zároveň pamatuju na své klouby a nechci, abych se tady těsně před cílem zbořil bolestí. Nakonec dokráčím rychlou chůzí na perón v 15:02. Vlak přijel přesně v 15:04. Já to fakt stihnul! Díky Bože, já věděl, že jsi! Upocený nastupuju do vlaku, shodím batoh na sedadlo a konečně se napiju a otevřu si sáček s oříškama. Přichází mladá a milá průvodčí, kupuji si od ní lístek. Trochu mi to připadá jako kdybych se ocitnul ve snu. Tak mladá, hezká a tak příjemná? Asi ji srovnávám s tou starou a nasranou průvodčí z vlaku z Ostravy do Žiliny. Ta už byla z pracovní rutiny unavená, tahle je naopak na začátku své několikaleté pracovní rutiny. Kdoví, třeba se po nějaké době taky promění ve věčně nasupenou ježibabu. No ať, já už ji nejspíš nepotkám.
V duchu děkuju celému světu a hlavně jeho nejvyššímu, že jsem všechno stihl a dodávám, že momentálně už je mi všechno jedno. Vlaky skvěle navazují, do Prahy dorazím na čas. Paráda. Už teď vím, že toto byl ten nejkrásnější jarní víkend, který jsem letos zažil. Díky, řediteli za setsakrametsky dobrý tip!
Trasa z Terchová, Vrátna, Štefanová do Varín
Délka trasy: 33,5 km • 13:52 hod.
https://mapy.cz/s/lovakenuzo
Napsat komentář