Je osm hodin ráno a já snídám na schodech přede dveřmi chalupy v Bohdíkově na Hanušovicku. Tady to mám totiž nejraději. Sluníčko si sem pomalu hledá cestu a mě baví, jak se paprsky rozšiřují a postupně hřejí čím dál víc. Protější kopce jsou ještě zahaleny stínem a slunce se tam dostává až později. V ruce držím keramický hrnek s černou kávou z erární moka konvičky a přijde mi, že ta arabika z Keni chutná naprosto skvěle. Miluju to tady se vším všudy!
Odjezd! Směr Králíky
Před desátou odjíždím vlakem do Hanušovic a pak busem do Králíků, abych se vydal nejprve na Klepáč a pak na zdejší nejvyšší vrchol Králický Sněžník. O tom totiž sním už dva roky! Je pondělí a vypadá to na krásné počasí jen s mírným větrem, tedy ideální podmínky na trek. Tak tedy jde se!
Vlak je přesný, čistý a nový. Autobus je zpožděný, čistý a taky nový. No, co víc si přát, než slušný komfort hned od začátku. V Králíkách se vydávám po červeně značené stezce kolem Vojenského muzea a potom chvíli silnicí, abych následně vklouznul mezi louky. Cestou k lesu potkávám partu tří chlapů s batohy. Stěžují si, že jim od pátku pršelo a že mají všechno mokré, ale zároveň mě ujišťují, že já budu mít určitě pěkné počasí. Tak snad mi to vyjde! Díky chlapi! Jdu dál mezi loukami a neustále stoupám nahoru. Zdravím krávy na pastvě a kochám se výhledy na protější kopce. Nádhera!
Klepáč má novou rozhlednu
Cesta loukami a lesem pomalu končí a já musím jít po asfaltce až k parkovišti pod Klepáčem. Už mám pořádný hlad a tady je pěkný přístřešek, který hned zaberu, abych si odpočinul a posilnil se. Doma přichystané dvě obložené housky si opravdu vychutnávám. Čeká mě pěkně strmý kopec na Klepáč, tak musím nabrat energii.
Cestou nahoru přeskakuju pár poražených stromů a po necelé hodince cesty se objevuje opravená 28 metrů vysoká rozhledna na Klepáči (1 145 m.n.m.). Pěkně tady fouká, ale prostředí je nádherné! Jdu dál směrem na polské Schronisko na Sniezniku, kde bych rád v jeho okolí dneska přenocoval. Spát chci pod tarpem, kousek od této chaty. Jdu krásnou lesní stezkou podél česko-polských hranic. Míjím přístřešek v sedle Puchača, jehož okolí je velmi pěkné, takové pohádkové. U přístřešku je složená matrace a nějaké pití, tak si to tu nejspíš již někdo vyhlédl na spaní. Vítr se postupně uklidňuje, nikde nikdo a pozdní odpoledne se pomalu blíží. Těsně před Králickým Sněžníkem se vydávám dolů na polskou stranu, abych navštívil můj dnešní cíl, chatu Schronisko na Sniezniku.
Na Schonisku se dobře vegetí
Scházím z kopce a už se objevuje krásná, tmavým dřevem obložená nejstarší polská chalupa, kterou tady v roce 1869 nechala postavit Marianna Oranžská, žena pruského knížete. Zatímco z venku působí chata opraveně, zevnitř však dýchají staré dobré i nedobré socialistické časy. Na stěnách jsou staré fotografie a hned vedle bufetového okýnka je fotka samotného otce dnešního provozovatele pana Zbigniewa Fastnachta, který chatu vedl 20 let. Objednávám si pivo s tím, že chci nějaké polské :”třeba toho Opata mi dejte”, říkám panu provoznímu. Kouká na mě s výrazem, zda jsem se nepomátl. “A to ty neznaš pivo z Broumova, ved to je české pivo!”. No, neznal jsem ho, zakroutil jsem hlavou s překvapeným výrazem v obličeji. Povídáme si o Praze a o tom, jak jde život. K pivu si dávám ukrajinský boršč a vepřový guláš s chlebem. Obojí je výborné, platím českýma korunama, takže se nesetkávám s žádným směnným problémem. Loučím se a naznačuju, že pivo si odnesu ven a lahev vrátím. Pokývne a popřejeme si pěkný večer.
Venku je asi pět lidí, a protože je kolem 18. hodiny, slunce se pomalu začíná zbarvovat do oranžova. Je tu cítit pohoda, klid a mír. Popíjím svého Opata a přitom pozoruju pomalý západ slunce. Je tu nádherný výhled.
Rozdělat tarp a spát!
Pivo dopito, jde se na vyhlédnuté místečko. Už se těším do spacáku! Místo jsem si vybral pár metrů nad chatou a je opravdu luxusní. Po půl hodince mám tarp připravený a mohu se konečně natáhnout na matraci. Výhled je parádní! Začínám cítit únavu, ale vzhledem k tomu, jak je to tady krásné, nechci prošvihnout západ slunce. To líně padá dolů a já už ho začínám v duchu popohánět, aby si trochu pospíšilo, že už bych rád do spacáku. Sednu si pod tarp a pozoruju okolí a přitom zjišťuju, že se přede mnou objevil zvědavý srnec a za ním jeho milenka srnka. Pasou se a přitom každou chvíli zvedají hlavu směrem ke mě a koukají, co to tam je za divnou věc, sedící v takovém zeleném trojúhelníku a občas to i zamává. Určitě toto divné cosi tady ještě neviděli!
Slunce už je skoro dole, udělám pár fotek, vyčistím si zuby a jdu konečně spát. V noci vítr občas zalomcuje tarpem, spím tedy tak napůl. Občasné zvuky mi připomínají stepovaní kopit nějaké zvěře, určitě se ten srnčí pár snaží přeskočit můj tarp. Jako kdybych jim stál v cestě a oni se nemohli rozhodnout, zda přeskočit nebo mě nekompromisně rozdupat. Nakonec se však ukáže, že je to jen má horrorová představa, když totiž vykouknu ven, žádná kopita široko daleko nejsou. Usínám a v hlavě si nastavuju mód: je mi všechno jedno! Nad ránem je božský klid. Opravdu božský! Takový klid v Praze nezažívám. Probouzím se kolem 6. hodiny a když vyjdu ven, zjišťuju, že na spodní straně tarpu je slabá krusta ledu. Mě se spalo díky teplému spacáku velmi dobře, takže jsem žádné nepohodlí nepocítil, ale venku to bylo asi krutější. Sbalil jsem svůj bivak a zamířil na cíl mého treku – Králický Sněžník (1 424 m.n.m.)
Snídaně na Králickém Sněžníku
Je nádherné počasí a široká lesní cesta mě dovádí až k samotnému vrcholu a nově vybudované rozhledně. Přiznám se, že se mi design nové a moderní rozhledny líbí, co se mi teda nelíbí je její cena, 50 milionů korun mě přijde přemrštěné. Ale třeba tam jsou použity kosmické materiály, co já vím. Naštěstí byla celá rozhledna financovaná polskou stranou a z fondů EU, takže to zaplatili tak nějak všichni.
Vystoupám nahoru a kochám se nádherným výhledem do okolí, které je oslněno stříbrným ranním sluncem. Mám hlad a ještě jsem nesnídal, využívám tedy tohoto krásného místa a pod rozhlednou se zakusuju do ovesného flapjacku a vařím si kávu. Pozdravím dnešního prvního ranního turistu, kterému doporučuju výstup na novou rozhlednu. Po dobré snídani se loučím a sestupuju níž ke kamenné soše slůněte z roku 1932, kterou zde nechali vybudovat členové umělecké skupiny Jescher, jež se přátelili s provozovatelem bývalé Lichtenštejnovy chaty. A hned naproti je pramen Moravy, kde si nabírám chladivou vodu do láhve. Pokračuju dolů po kamenité cestě a tady se mi hodí trekové hole, uvolním tak zatížení kolen. Stále je krásné počasí. Cesta vklouzává do lesů a já si to ráno, osamoceně v horách a ve stínu stromů, opravdu užívám. Nikam nespěchám. Je mi tu velmi příjemně.
Na chatě Návrší je setsakramentsky dobrá Plzeň!
Po několika kilometrech narazím na druhého hikera, pozdravíme se a já zamířím k chatě Návrší. Ještě v Bohdíkově mi totiž soused při našem společném pivním dýchánku doporučil borůvkové knedlíky právě z této chaty. Tak je musím zkusit. Zdravím pana majitele a poroučím si ty slavné knedlíky s perníkovým posypem a k tomu … Nojo, co k tomu? Ptám se majitele a on mi navrhuje pivo a já, že se z toho asi pos… Je ale fakt, že na dobré pivo chuť mám. Volím tedy strategii nejprve pivo a pak knedlíky. “ A kam jdeš?”, ptá se. “Jdu z Králičáku, spal jsem u chaty na polské straně a teď jdu domů”, odpovídám a on pokyvuje hlavou a dodává, že tam také nedávno byl. S pivem se pan majitel skutečně mazlil, takovou pevnou pěnu jsem dlouho neviděl a ta chuť! Vynikající Plzeň! Borůvkové knedlíky byly taky dobré, ale bohužel jako náplň jsem očekával skutečné borůvky a nikoliv džem. Takže mě mírně zklamaly, ale to je fuk. Hlavně, že ta Plzeň chutnala výtečně. Prohodili jsme spolu ještě pár slov o počasí a už se sem hrnulo asi 40 studentů na kofolu.
A vlakem zpět
Po asi hodince relaxu na terase a pozorování nekonečné kofolové fronty, se vydávám do Starého města, odkud mi jede vlak do Hanušovic, a pak do Bohdíkova, mého tamního zázemí. Jdu lesem, a když se cesta začne přelévat přes louky, slunce postupně zakrývají oblaka a za pár minut začíná pršet. Nejprve jen tak poprchává a po chvíli je z toho regulérní svištící déšť, který mě doprovází až na vlakovou stanici ve Starém městě. Tam vkráčím do malé čekárny s pokladním okénkem, ubezpečím paní pokladní, že po ní nic nepotřebuji a usedám na tmavou elegantní dřevěnou židli z ohýbaného dřeva. Mám ještě hodinu čas, tak si otevřu sáček s oříšky a mokrou bundu pokládám na vedlejší židli, ať trochu uschne. Do čekárny přicházejí dámy v důchodovém věku a oproti mně plně zaměstnávají paní pokladní. Probírají různé kombinace jejich cestovních plánů s cílem zaplatit, co nejméně. Zdá se, že se to po čtvrthodince usilovné a společné práce přece jen podaří. Nejvýhodnější jízdenky jsou předány a šťastné důchodkyně odcházejí na perón. Zvedám se i já, balím bundu a odcházím směrem k přistavenému vlaku. Obloha je stále zamračená, ale už neprší. Ve vlaku shodím batoh, sednu si a jakmile se vlak rozjede, padá na mě velmi silná únava. Klimbám celou cestu. Vedle mě si hlasitě povídají školáci a dělají mezi sebou blbosti, já je ignoruju. Cítím takovou tu krásnou fyzickou únavu, která je umocněna zakaboněnou oblohou. Těším se na sprchu a na to, že si lehnu do lehátka na zahradě a budu koukat na protější kopce.
Asi po hodině dorazím na chalupu v Bohdíkově a první, co udělám je, že si vlezu do sprchy, tak jak jsem si to vysnil před chvílí ve vlaku a užívám si ten proud vody. Pomalu končí den a já si říkám, že to vše stálo zato! Počasí mi vyšlo skvěle, spaní pod Kralickým Sněžníkem bylo parádní a samotná cesta byla nádherná. Jsem příjemně unavený, ale už teď se těším na další výšlap!
Odkaz na mapu treku: https://mapy.cz/s/mozeropoku
Trasa 31,5 km • 10:38 hod
Napsat komentář