- Délka trasy: 74 km,
- Převýšení: 1 833 m,
- Nejvyšší vrchol: Kamenec, 1 072m
- Odkaz na mapu: https://mapy.cz/s/kadulenajo
Na zelený čtvrtek před Velikonocemi nasedám do své modré Octavie a pomalu si to šinu kolonami Prahou na jich Čech, přesněji do Hojné Vody v Novohradských horách. Právě v této vesničce nedaleko rakouských hranic mám zarezervovaný pokoj v místním penzionu. Celou cestu prší, fouká studený vítr a vůbec je dost nevlídně, ale předpověď počasí slibuje na další dny velký obrat k lepšímu. Věřím, že to meteorologům vyjde.
Asi po třech nezáživných hodinách přijíždím do penzionu Zvonice. Otevírám dveře zasklené terasy, kde v protějším rohu plápolá oheň v krbových kamnech a rázem mě obejme příjemná domácí atmosféra. Je mírně po 19. hodině a právě se podává večeře. Paní majitelka roznáší plné talíře jídla hladovým hostům. Zdravím ji a hlásím, že tu mám rezervovaný pokoj. Usmívá se na mě, odpoví, že je vše připraveno a předává mi klíče od osmičky, úplně nahoře. Vyzvedávám si batoh z kufru auta a jdu se ubytovat. Po krátkém seznámení se s čistým a pěkným pokojíkem s výhledem na hory se rozhoduji, že si skočím ještě na jedno pivko zpět na terasu.
Sestoupám dolů do restaurace a jakmile se tam objevím, volají na mě nějací mladí čundráci: “ Heeeej, Honzoooo, pojď k nááám”. Odpovídám jim, že se nejmenuju Honza, ale Zbyněk. “Tak Zbyňďóóó, čaaaauuuuu”, okamžitě vymění jedno jméno za druhé. Přisednu si k nim, ťukáme si a začínáme debatovat v klasickém stylu jakože odkud jsi/jste, co tady jako děláš/děláte a kam jako jdeš/jdete atd. Koukám na jejich batohy a vyptávám se, co v nich mají a kolik ty bágly váží. “Ten můj má přes 20 kg!”, vyhrkne nejopilejší a nejvýřečnější z nich. Ptám se, co v něm proboha má a on že kromě běžných věcí i naložené maso a udírnu. “Ahaaaa, takže pánové jsou gurmáni”, pobaveně reaguju. Tak si zase štrnknem a povídáme si kdo kde byl, kolik toho ušel a jaké máme plány na následující dny tady v Novohradkách. Lákají mě, abych šel s nimi, ale to zdvořile odmítám a popisuju jim svůj vlastní plán. Asi po hodince se chlapi zvedají a odcházejí s tím, že si chtějí venku ještě něco ugrilovat a najít si vhodné místo na spaní v lese. Nasazují si čelovky a mizí v černé tmě, která už pohltila celou vesnici. Já si ještě chvíli posedím u krbových kamen a užívám si, pro mě unikátní atmosféru. Ve svém bytě s ústředním topením totiž takto příjemně není. Kolem dokola nikde nikdo, jen plápolající, praskající oheň v krbových kamnech, pivo a já. Strašně se těším na zítřek!
Druhý den po vydatné snídani vyrážím na okruh Novohradskými horami. Dnes je Velký pátek, nádherně svítí sluníčko už od rána a náladu jsem si nastavil na stupeň “skvělá”. Nejprve se vyšplhávám na rozhlednu Kraví hora (962 m), pak pokračuju přes Kuní horu (925 m), projdu Černým údolím až do místa, kde kdysi stál Buquoyský lovecký zámeček, nyní zde stojí pension Lesovna Žofín. Místo je moc krásné, nedaleko Žofínského pralesa, nejstaršího chráněného území ve střední Evropě. Kochám se krajinou i unikátní lokalitou a jdu dále po lesní stezce. Cestou si říkám, jak je úžasné, že tady nikoho nepotkávám, všude je takový klid a mír. A když tak jdu lesem, najednou mě cosi vlevo od cesty vyruší. Zastavím se a dobrou chvíli překvapeně zírám na černý městský batoh pohozený u cesty. Zaostřím, rozhlížím se až uvidím mezi balvany vklíněného týpka s otevřeným notebookem a prsty klapajícími do klávesnice. “Tvl, co tady proboha děláš?”, ptám se ho s udiveným obličejem. “No, mám nějaký dodělky”, odpovídá s úsměvem od ucha k uchu. Evidentně mu můj překvapený obličej připadal hodně srandovní. Pochválil jsem mu luxusní pracovní místo, popřál ať mu ty dodělky rychle mizí, rozloučili jsme se a šel jsem dál směrem k mému dnešnímu cíli, Jelenímu vrchu.
A je to tady! Mám hlad a začínám přemýšlet, co dobrého si ohřeju v přístřešku u Huťského rybníka. Je kolem druhé odpoledne, sedám si ke stolu na okraji rybníka, vytahuju vařič s hrnkem a vybírám, kterou hotovku si dneska ohřeju. Volba padá na zeleninovou směs s kuskusem. Ohřívám sáček se směsí ve vodní lázni, jak je doporučeno v návodu. Naštěstí je tady všude hodně vody, tak nemám problém si tento komfort dovolit. Ochutnávám první sousto a musím napsat, že je to překvapivě chutné. Po jídle si uvařím černý čaj a jako dezert si dávám ovesný flapjack. Ježíši, já jím dneska tak zdravě 🙂 Dostatečně posilněn vyrážím směrem k dnešnímu spacímu místu.
Po necelých 28 km vystoupám na Jelení vrch, můj dnešní cíl. Rozhlížím se kolem, ale moc se mi tu tarp stavět nechce. Není tu totiž zrovna rovná zem a spát v dřevěném přístřešku nechci, i když by to šlo. Sestupuji tedy dolů k Mášovně a uvelebím se nedaleko rozcestníku v lese. Zem je rovnější a navíc mezi smrky a jedlemi budu dostatečně chráněný před případnou nepřízní počasí. Postavím si tarp a rozdělám si spaní, vyčistím zuby, nacpu si sluchátka do uší, vlezu si do spacáku a pustím si svůj oblíbený podcast Přirození aneb jak to vidí muži. Tento podcast rád poslouchám, protože se u něj hodně nasměju, no a navíc je o sexu, tak proč ne, že. :-). Po asi půl hodině poslouchání na mě padá příjemná únava, a tak balím sluchátka, vyčurám se a zachumlený ve spacáku usínám. Noc je bez deště, jen s mírným vánkem, spí se mi dobře až na ty noční můry. Doma je nemívám, ale v lese se mi zdají podivně reálné horrorové sny. Rád spím na boku a oné klidné noci se mi zdá, že se mě někdo snaží chytnout za rameno, volá na mě tichým mužským hlasem mým jménem a chce, abych se otočil. Já se však ze strachu a z lhostejnosti ke všem duchům a strašidlům v žádném případě otočit nehodlám:-). Místo toho se schoulím do klubíčka a snažím se usnout. Bohužel hlas zní tak reálně, že si nejsem jistý, zda na mě skutečně někdo nevolá. Takže začínám mít strach ještě větší, uuuuhaaaaaaa …. Aby mé velmi aktivní podvědomí, umocnilo strašidelnost noci, vybavuje se mi dokumentární pořad A. C. Clarka: Svět tajemných sil, o paranormálních jevech. V hlavě se mi začnou promítat úlomky dílů o lidech, co viděli duchy nebo ucítili ve své blízkosti tajemnou moc. No, tak to bude zase noc … Otočím se a nikoho nevidím. Teprve teď v klidu usínám. Kašlu na duchy!
Ráno vstávám kolem 7. hodiny a strašidelnou noc jsem bez újmy přežil. Krásné ráno! Balím svůj bivak a odcházím si na nedalekou lavičku sednout a dát si snídani. Je to moc krásné místo s výhledem na pastviny. Přede mnou snídají krávy, a tak snídáme spolu. Samozřejmě každý něco jiného:-). Já krůtí s vejci a cereální kávu a oni orosenou trávu. Kolem prochází týpek s batohem a se psem. Zdravíme se, prohodíme pár slov o tom jaká byla noc a popřejeme si hezký den. Po dobré snídani si to namířím k další třetině své cesty po Novohradkách. Ráno se jde dobře a já cítím plno energie. Sice neprší, ale meteorology slibované krásné počasí nějak nepřichází. Později se dozvídám, že je to kvůli saharskému písku. No nic, musím jít dál navzdory počasí. Za pár hodin stoupám na nejvyšší český vrchol Novohradských hor – Kamenec (1 072 m). Na vrcholu je samý balvan, ale taky pěkné tábořiště, kde chvíli odpočívám. Z Kamence se moje cesta stáčí na sever. Kromě nejvyššího vrcholu jsem právě dosáhl také nejjižnějšího cípu. Procházím obcí Pohoří na Šumavě a jdu směrem k rakouským hranicím, kde se zastavuji u českého pramene Lužnice (ten skutečný je na rakouské straně). Po krátké pauze se vydávám k rybníku Kapelunk, kde si hodlám dát oběd.
Uvelebím se u tábořiště na hrázi rybníka a vytahuju potravinové zásoby a hrnek s vařičem. Na protějším břehu se objevuje početná skupina výletníků, která si to zamíří ke mně. Jeden po druhém se zdravíme a ptají se mně, kdy bude hotový ten guláš. A já na to, že kdybych věděl, že přijdou, tak bych na něj i postavil. Začínám šustit sáčkem od čínské polévky a skupinka se s viditelným zklamáním v obličeji odebírá na svou cestu. Já, coby hladový hiker, si konečně v klidu udělám ty zatraceně nezdravé nudle. Jakmile voda vaří, vypínám vařič a vložím nudle do hrnku, přiklopím hrnek pokličkou a v tu ránu se z protější cesty vynoří starší muž a mladší žena. Opět začíná konverzační půlhodinka, tentokrát o zdejší přírodě, že poslední medvěd se tu objevil v roce 1755 a o tom, že je dobře, že tady není dostatek zázemí pro pražáky, jinak by to tady bylo jako na Václaváku atd. V žaludku mi už kručí a přemýšlím, jak se s milými budějáky slušně rozloučit a naznačit jim, že už chci jíst, ale nechci, aby se na mě koukali. Po chvíli sami uznávají, že by bylo dobré mě nechat v klidu najíst a tak jsme si popřáli krásný den a rozloučili se. Konečně jsem zhltnul vlažné nudle a spořádal mou oblíbenou plechovku tuňáka s mexickým salátem. Nadlábnutý si říkám, že by to chtělo ještě dezert a čaj, tak se snažím ještě jednou uvařit vodu, ale tentokrát mi to nejde. No jasně, protože mám prázdnou kartuši. Vzal jsem si totiž tu, kterou jsem používal minulý rok a myslel, že mi nějak vyjde. Nevyšla. Jak se tak snažím zapálit vařič, přiblíží se ke mně nějaký vlasatý týpek. Pozdravíme se a říkám mu, že mám nejspíš prázdnou kartuš a rád bych si udělal čaj, “A já zas kafe a plnou kartuš mám”, okamžitě zareagoval. Výborně! A tak jsme zkombinovali můj vařič s jeho kartuší, uvařili vodu a za chvíli popíjeli každý svůj oblíbený horký nápoj. Kecali jsme o tom kdo kam jde, a odkud a o historii tohoto místa, které bylo pro běžného smrtelníka před několika lety zcela uzavřeno kvůli rakouským hranicím.
Po příjemném rozhovoru jsem se rozloučil a vyrazil na kopec Myslivna (1 040 m), kde jsem hodlal přenocovat. Saharský písek klesnul k zemi, pozdní odpoledne rozzářilo oranžové slunce a mě se šlo naprosto parádně. Jakmile jsem se přiblížil k Myslivně, zjistil jsem, že chata, kterou místní myslivci pronajímají je plná lidí. Můj původní plán, spát někde kolem ní, jsem se rozhodnul vzdát. Je ještě dost světla a venku moc příjemně, a tak se vydávám ujít dalších asi 5 km, abych se uvelebil někde kolem bývalé vesnice Stříbrné hutě. Nejprve míjím zaniklou Skelnou huť, jejíž terén se mi celkem zamlouvá, jen to rozryté pole se mi nelíbí. Tohle místo budou mít rádi divoká prasata, jeleni a další zvěřina. Když se blížím k přístřešku u Stříbrných hutí, už zdáli pozoruji, že v přístřešku někdo je. Rozhoduju se, zda k němu vůbec jít nebo pokračovat dál. Nakonec se osmělím a jdu směrem k červeně oblečené osobě, stojící pod přístřeškem. Pozdravím a zeptám se mladé drobné ženy, zda tu bude spát. “Ano, a budu ráda, když tu budete spát se mnou”, odvětila jakoby připravenou odpověď. “Jé fakt? tak to je skvělý! Aspoň se nebudeme spolu bát!”, odpovím jí s radostí, protože se mi v životě nestalo, že by se mnou chtěla neznámá žena okamžitě po půl minutě strávit společnou noc. Paráda, řikal jsem si, opět budu mít ráno teplý čaj, i když mám prázdnou kartuš :-). Tento den jsem ušel 31 km a cítím se krásně znaveně. S Jarkou si povídáme o Stezce Českem, kterou ona jde Jižní stranou od Východu a že dnes má za sebou 38 km, zítra jí zbývá už jen 35 km, aby stihla vlak do Prahy z nejbližší vlakové stanice. Dozvídám se, že většinou spí v kempech, v chatičkách, ale tentokrát je to poprvé, co jí nocleh nevyšel a musí spát na divoko, nemá totiž ani stan ani tarp. Probíráme ještě povinné téma výbavy a já postupně zjišťuju, že Jarka mě svými zkušenostmi s trekováním doslova převálcuje. Má všechny naše hory už dávno prochozené a slovenské Tatry taky. To já ještě ne! Připadám si vedle ní jako absolutní nováček. Jakmile zapadne slunce, začínáme pociťovat od otevřených strání chladný vítr, a tak se každý vsoukáme do svých spacáků a zaleháme. Dobrou noc.
Další den se probouzím bez nočních můr a s nabitou energií. Jarka už je dávno vzhůru a začíná si připravovat snídani. Uvaříme si vodu, já si dávám kafe a zkouším vanilkovou ovesnou kaši, která mi moc zachutná. Opět si povídáme o všem možném. Zdravíme kolemjdoucího hikera, který se přišel k potoku opláchnout. Ráno je velmi příjemné, škoda, že každý máme namířeno na opačnou stranu. Jarka se se mnou loučí a spěchá na vlak v Rybníku a já naopak v klídečku balím tarp a vydávám se do Rakouska. Po pár minutách procházím hranicí, kde je jen dřevěný mostek s cedulemi označujícími obě republiky. Zatímco rakouská cedule je naleštěná, ta česká je špinavá. Soudím tedy, že rakušané zaměstnávají uklízečku, která tu ceduli každé ráno leští. Podle mě by se Ministerstvo zahraničí ČR mělo nad čistotou našich cedulí zamyslet, jinak to bude vypadat, že tu v republice máme pěknej bordel. A to my rozhodně nemáme!
Na rakouské straně jdu nejprve asfaltkou a až po několika kilometrech se obrací stezka směrem do lesa. Tam je to však velmi krásné. Potok, na husto nasázené jehličnany, všechno voní a září zelenou a hnědou. Nádhera! Snad i tady ta uklízečka všechno pravidelně pucuje! Procházím mezi několika staveními a jdu směrem k vrcholu Nebelstein (1 017 m). Tam dojdu asi po 2,5 hodině a musím říct, že na balvanovitém vrcholu je pěkný fičák! Po povinné fotce jdu směrem k českým hranicím na kopec Vysoká (1 034 m). Projdu hraničním přechodem a potkávám staršího pána, který se mně ptá, kde je tady hora Vysoká. Chvíli na něj překvapeně civím a po rychlém vzpamatování se mu odpovídám, že tam právě jdu a že ji musel cestou minout. On, že nejspíš přehlédl odbočku, ale že je to už jedno, že si udělá takový okruh a vrátí se jinou cestou ke svému autu v Hojné vodě. Rozloučíme se a já ho jen upozorňuju, ať nechodí doleva, protože tam už je Rakousko a své auto by tam marně hledal. Usměje se, kývne na mě a s přáním pěkného dne se rozcházíme. Po pár minutách se zastavuji na takové vymýcené planině a sedám si na jeden z pařezů. Vytahuju paštiku, chleba a ovocné müsli. Posilněn se vydávám na tu zatracenou Vysokou. Hurá! Našel jsem ji!
Teď už mi zbývá jen poslední úsek k penzionu. Ten se však po chvíli ukáže jako nejnáročnější. Úzká, strmá, často kluzká cesta vede mezi balvany. Myslel jsem, že finální úsek bude už jen pohodová pěšinka, opak je pravdou. V jednom okamžiku se snažím obejít původní cestu, protože vede škvírou mezi dvěma balvany a s batohem na zádech se tam nevecpu. Zkouším to obejít, ale zarostlé ostnaté keře mi to nedovolují. Moje koleno se napichuje na ostrou větev a poranění je na světě. Vytryskne kapka krve a už je to v pytli. Zranění je přesně v místě, kde končí moje kraťasy a tak ohrnuju nohavice nad kolena, ať si kalhoty nezamažu. Za celou dobu se mi nic nestalo a teď, pár kilometrů od penzionu tohle! Z batohu vytahuju náplast a nalepím si ji na koleno. Super! Ještě, že mám s sebou lékárničku. Aspoň nebudu v penzionu vypadat jako amatér. Pokračuju dál cestou klikatou, občas se ztratím a pak se zase vracím až nakonec přijdu na hlavní značenou cestu. Dosavadni úsek byl totiž alternativní trasou kvůli polomům a ač byla tato provizorní trasa vcelku dobře značená, občas jsem značku prostě přehlédl.
Do penzionu přicházím kolem 15. hodiny a volám paní majitelce, zda mi byl přidělen ten samý pokoj. “Ano, máte ten samý pokoj, je připravený, klíče máte ve dveřích.”, říká mi do telefonu. “Výborně! A ten koláč, co je přede mnou si můžu vzít?”, ptám se, zatímco zkoumám dezert zakrytý potravinovou folii. “Jasně, ten si vemte, zbyl od snídaně.” Beru dva kousky a spěchám do druhého patra, do své osmičky. Mezitím mi paní majitelka ještě oznamuje, že na večeři bude jelení kýta s kroketama, jestli mi to vyhovuje. “Jasně, že ano, nic lepšího jsem si po třídenním putování Novohradskými horami ani nemohl přát! Už se těším!“. Odhazuju batoh a veškeré oblečení a jdu pod teplou sprchu. Paráda! Příjemnou chvíli ve společnosti tekoucí vody si náležitě užívám. Přitom je to tak obyčejná věc, která ale díky několikadenní absenci, se pro mě stává znovuobjeveným zážitkem. Už se těším až budu na treku bez teplé sprchy třeba měsíc, to budu ve sprše nejspíš chrochtat blahem.
Nahý, čisťounký a voňavý ulehám do postele a pouštím si televizi. Za chvíli dávají můj oblíbený film Krakonoš a lyžníci. Super! Uvelebím se na posteli a začínám cítit únavu těla. Jakmile se totiž tělo zastaví, je konec. A dneska konec je. Vždyť jsem dosáhl svého cíle, ušel celkem 74 km! Film běži asi 20 minut a protože je na komerčním kanále, následuje snad taky dvacetiminutovým blok s nejrůznějším přesvědčováním, co si mám koupit, abych se cítil šťastný. Vzhledem k tomu, že se momentálně cítím dost šťastný, tak tento blok sleduju s absolutním nezájmem. Ale přece jen nalézám něco, co by mě udělalo ještě malinko šťastnějším. Pivo a tyčinky! Má velká neřest! A dneska si ji zasloužím. Jdu dolů do restaurace, odchytím pana majitele, který mi s velkým nadšením ukazuje naložené jelení kýty a požádám ho o splnění mé momentální touhy. Splní mi ji. Mám to, co mi momentálně chybělo ke štěstí, ne není to jedna pilulka plná vitamínů a minerálů, ne, není to pojištěni domácnosti, ne, není to ani nové Volvo, ani intimka s křidélky nebo bez. Je to nealkoholické pivo a grahamové tyčinky! Vím, že je před večeří, ale když já na ně mám takovou chuť! Plně uspokojen s tyčinkou v puse a pivem v ruce, dokoukám film a odeberu se dolů na večeři. Objednávám si tentokrát alkoholické pivo a začnu si číst v časopise Pravý český Všudybyl a Vševěděl z roku 1930, který nacházím na parapetu okna. Porovnávám tehdejší reklamní bannery a texty s těmi dnešními. Přijde mi, že se přístup k přesvědčování prostřednictvím tištěné inzerce moc nezměnil. Vždy jde o něco zázračného, originálního nebo vynikajícího. Narazím také na seznam pořádaných trhů. V mé rodné vesnici byly tehdy dva velké trhy.
Paní majitelka mi přináší velký talíř s grandiózním kusem naložené jelení kýty se šípkovou omáčkou a hromadou bramborových kroket. Vypadá to skvěle! Pouštím se do jídla. Kýta je jako máslo, měkounká, díky šípkové omáčce jednoduše vynikající! Po několika minutách zjišťuju, že je nad mé síly, abych tuhle megaporci celou spořádal. Dívám se po restauraci a vidím, že s velikostí porce mají problém všichni hosté. Celá restaurace oddychuje. Naštesti je jelení maso dietní, takže si s ním můj žaludek velmi rychle poradí. Dopiju Plzeň, těžce se zvedám a zamířím nahoru do svého pokoje. Loučím se s panem majitelem a děkuji mu, že nás všechny tak příjemně nakrmil, že nám únavou nezbývá nic jiného než s sebou padnout do posetele. A on na to “ Vždyť to byl taky účel!” :-). V koupelně si rychle vyčistím zuby, padnu na postel a pro dnešek umírám. Ožiju až zítra. Byl to skvělý den!
Ráno se probouzím kolem osmé. Spal jsem 12 hodin! Cítím mírně bolavé nohy a svaly na zbytku těla. Paráda! Trek splnil účel, dal jsem si do těla! Po hygieně sejdu dolů na snídani. “Jééé, velikonoční beránek, a tady mazanec a barevná vajíčka! Týjo!!!”, pochvaluji paní majitelce připravenou nadstandardní nabídku snídaně. Nabírám si míchaná vajíčka, rajčata, papriku a čerstvou housku, ukrajuju si dva kousky krásně vláčného beránka a k tomu černý čaj s medem a citronem. Pochutnávám si na vydatné snídani a pomalu se loučím s Novohradskými horami a tímto příjemným penzionem na krásném místě. Po jídle si vyzvedávám batoh z pokoje a loučím se s majiteli, když tu na mě paní Hanka ještě udeří: “ A vajíčko jste si vzal?”. No jasně, že ne! Vybírám si jedno modré a odcházím s dobrým pocitem strávených Velikonoc, abych usednul do svého auta a loudavým tempem jel tam odkud jsem přijel, tedy domů, do Prahy.
