Nádhernou krajinou Bílých Karpat

V pátek po práci nasedám do vlaku a odjíždím z Prahy do Brna, abych následně přespal u rodičů a ráno vyrazil do Petrova u Strážnice. Právě odtud začínám svůj moravský trek napříč Bílými Karpatami. To, že se na svoji zatím nejdelší naplánovanou cestu těším, není pochyb. Už o ní totiž dost dlouho mezi přáteli mluvím. Dnes uzrál čas ji uskutečnit a přestat furt jen kecat. Tak já teda jedu, jo?

V Pardubicích ve vlaku si vedle mě přisedá asi 30ti letý voják. Ptám se ho, zda snad jede z nějaké mise. No a od této chvíle si začínáme povídat až do Brna. Probíráme válku na Ukrajině, současný stav armády a její vedení, ale i válečnou historii, zvláště období protektorátu a oba prezidenty Beneše a Háchu. Nejspíš bychom si povídali až do Grazu, kam náš vlak míří, ale oba vystupujeme v Brně, takže stíháme probrat jen zlomek toho, co bychom probrat mohli. V Brně si podáváme ruky, vzájemně si děkujeme za příjemně strávenou cestu a loučíme se. Bylo to opravdu moc příjemné. Zdá se mi, že dnes i většina samostatně cestujících lidi nepřeje, aby si k nim někdo cizí sednul a ,nedej Bože, si s nimi i povídal. Tady to bylo však obráceně, oba jsme si povídat chtěli, aby nám cesta rychle ubíhala, a tak se také stalo. Řečeno terminologií dnešní doby, kdy se neustále ptáme, zda z určité aktivity něco získáme, tak tady jsme oba získali příjemně strávený čas. Tedy to, co se nedá penězi dostatečně vyjádřit. Samozřejmě jsme si mohli dát oba sluchátka a poslouchat kecálky a chytrolíny z podcastů nebo už po několikáté oblíbenou hudbu. Dali jsme však přednost klasickému reálnému povídání s rizikem, že oba prozradíme své vlastní názory cizímu člověku a vzájemně se buď budeme poslouchat dál nebo se odsoudíme a hovor přestane. Riskli jsme to a neodsoudili se.

Ráno odjíždím od rodičů nejprve autobusem a pak vlakem do Petrova u Strážnice. Tady si fotím slavnou sklepní uličku Plže a konečně vyrážím na vysněný trek. Je krásně slunečno, bez mráčku, prostě kýčovité jarní počásko. Jdu Sudoměřicemi, uprostřed obce míjím sochu jejího zakladatele rytíře Sudomíra a na protější straně silnice obdivuju hnízdo s čapí rodinkou. Za obcí procházím vinohrady a kolem polí se dostávám do oblasti česko-slovenského pohraničí, které se stane na tři dny mojí každodenní cestou. 

První zastávkou je vodní nádrž Mlýnky. Hned se mi vybavují vzpomínky na to, jak jsme se tady coby pionýři chodili z nedalekého tábora koupat. To už je více jak 36 let a ty betonové panely, ze kterých je nádrž vystavěna jsou snad stále stejně popraskané jako tehdy. Procházím chatovou oblastí až k dnešnímu pensionu Jana, tehdy hlavní základnou tábora. Okamžitě poznávám dřevěné chatky, které se vůbec nezměnily a taky velké hřiště hned naproti tábora. Jsem zvědavý ještě na jednu budovu, na kterou mám milé vzpomínky. Vydávám se lesem do kopce nad penzion, abych našel dnes nevábně působící objekt, ve kterém jsme bydleli jako starší pionýři, protože kapacita základního táboru byla obsazená. Tehdy se to tu jmenovalo Lesanka a byla to taková necitlivě rozšířená lesní chalupa. Zadní část budovy byla a stále je původní, pamatuju si, že uvnitř chalupy byl velký, krásný, dekorovaný krb. Asi jediná věc, která tam byla pěkná. Přední část budovy je přistavěna formou přilepením bílé krabice. Dnes celá budova a okolí působí zanedbaně. Mám na ni ale pěkné vzpomínky. Před budovou u protější chalupy kdysi stávala krásná Alfa Romeo, a to za socialismu bylo hodně cool auto.

No nic, je čas přerušit tok vzpomínek a přesunout se z nostalgie do současné reality. Opouštím Lesanku a táborovou základnu a jdu přes Malý a Hrubý rink a Skalický vrch až ke Kamenné búdě. Tady si dávám odpočinek a posilňuju se pivem. Je tu otevřený bufet, tak toho hned využívám. Jedna rodinka si tu začne opékat přinesené buřty na již rozdělaném ohni. Vládne tu pohodová atmosféra. Dávám si krátký odpočinek a pokračuju Záhoráckou magistrálou přes Čupy na Tlstou horu, Zrubenec, Bukovinu a zastavím se až u rozhledny Žalostiná. Tady se pozdravím s návštěvníky rozhledny a udělám si pozdní oběd.  

Když dojím jídlo, je kolem páté odpoledne, zamířím na kopec Kobyla a pak až ke Třem kamenům, kde hodlám přenocovat. Cesta od rozhledny vede nejprve loukami a pak plynule vplouvá do lesa. Cestou se zastavuju u studánky a za pár minut od ní přicházím k rozcestí U tří kamenů. Je tu pěkný výhled na Kuželov a jeho mlýn.  Tady se zastavuju, zdravím skupinu mladých trekařů, kteří jdou stejnou cestou jako já až do Valašských Klobouk. Zatímco oni už mají stany postavené, já teprve hledám vhodné místo. Bavíme se o nejbližších studánkách a radíme si, která z nich bude asi nejméně vyschlá. Stavím tarp, chvíli ještě kecáme u rozdělaného ohně a já se pomalu loučím, přesouvám se do spacáku a únavou usínám. První den mám za sebou 35 km v parném dni a tělo už si říká o odpočinek, tak mu ho dopřávám. Zaslouží si to.

Ráno to vypadá na další pěkný den. Po snídani balím tarp a vyrážím k dnešnímu cíli, což je Velký Lopeník (911 m). Mým spolunocležníkům přeju krásné ráno, a i když vyrážím dříve než oni, tak si myslím, že mě stejně doženou. Každé ráno na treku mi přijde strašně příjemné. Je jedno jaké je počasí, mě obecně baví ten začátek dne, jak se všechno probouzí, jak ještě nikde nikdo není, jak ptáci začínají hlasitěji a hlasitěji zpívat a jak slunce začíná  postupně hřát. Dnes není výjimkou. Dobře jsem se vyspal, nepršelo, nemám mokrý tarp, nemám žádné puchýře na nohou, jsem plný energie a s tou také dnes porazím dva velké kopce Velkou Javořinu (970 m) a Velký Lopeník (911 m). Jdu krásným lesem až dorazím do vesnice Vrbovce. Za vesnicí nad kopcem Machová mě dohánějí moji spolunocležníci. Zdravíme se, popřejem si hodně zdaru a pokračujeme každý svým tempem. Překonávám Vysoký vršok, Kamenné vrata a Kubíkův vrch, a právě tady se mi otvírá nádherný výhled do krajiny. Pokračuju dál na Šibenický vrch (708 m), kde si vyhlédnu jedno pěkné místečko pod košatým stromem a rozdělám si tu piknik. Slunce krásně svítí, pod stromem je příjemně, tak proč si na chvíli neodpočinout a nedát si něco dobrého k jídlu. Na trávu pokládám plachtu a vybírám, co si dám k obědu. Volba padla na plechovku makrel se zeleninovou omáčkou s názvem Picknick. No, co jiného bych tu měl vlastně jíst než to, co má v názvu Picknick, že? Otvírám plechovku a ochutnávám makrely se zeleninou. Do této doby jsem měl v oblibě tuňaka s mexickým salátem, tentokrát jsem chtěl zkusit něco jiného a plechovka makrel mě zlákala, protože byla krásně barevná. Marketéři odvedli skvělou práci, zlákali mě ke koupi. No, ale pozor! Postupně zjišťuju, že to nebyli jen marketéři, ale i lidé z výroby. Obsah plechovky je prostě úžasný! Masa hodně, omáčky a zeleniny tak akorát na dochucení. Jsem maximálně uspokojen a zařazuju tento výrobek do své povinné trekové výbavy. Super! zase jsem něco dobrého objevil. Uvařím si ještě čaj a dám si flapjack. Chvíli takto lenoším pod stromem a užívám si krásného počasí a nicnedělání. 

Po půl hodince balím plachtu a vydávám se na první z velkých kopců Velká Javořina (970 m), který je odsud asi 5 km. Jakmile spatřím věž vysílače, začnu se těšit na brzké dobytí hory. Posledních pár metrů před loukou se dost plazím a často odpočívám. Kopec je prudký a batoh na zádech má kolem 16ti kg. Není to úplně jednoduché. Vystoupám na odlesněný úsek a otvírají se mi nádherné výhledy do okolní i vzdálené krajiny. Z Velké Javořiny toho jde vidět dneska opravdu hodně Malá Fatra, Velká Fatra, Nízké Tatry, Vizovické a Hostýnské vrchy. Ani tu není moc lidí, je neděle kolem 16. hod a největší naval už pravděpodobně pominul. Po kochačce se odebírám do blízké Holubyho chaty, kde si na zdejší terase vychutnávám jedenáctku Bernard. Je tak dobrá, že požádám obsluhu, aby mi načepovala jeden půllitr i do PET láhve na cestu. To jsem v té chvíli netušil, jak prozíravý jsem byl a jak se mi cestovní jedenáctka bude hodit. 

Jdu dále lesní cestou a jak si to tak šinu, zapomenu sledovat turistické značky a odbočit z hlavní cesty. Po půl hodině se ocitám před bývalým vojenským vysílačem na kopci Jelenec (925 m). To, že jdu úplně blbě zjišťuju až na kopci, nikde totiž žádné značky nejsou a pohled na mapy.cz dokazují, že jsem minul odbočku na rozcestí Pod Jelencem, asi kilometr nazpět. Nedá se nic dělat, otáčím se a jdu zpět a napojuju se na správnou cestu. Času moc nemám, tak se snažím kopnout do vrtule. Naštěstí vede cesta dolů, tak ubíhá rychle. Dostávám se do obce Květná a pak opět lesní cestou do kopce přes louky. Před Novou horou (552 m) přijde řada na PET jedenáctku, kterou do sebe obrátím v pidisekundě. Z kopce je nádherný výhled na obec pode mnou. Přes pole přicházím k okraji lesa, kde je tábořiště a opět další krásný výhled do okolí. Chvíli se posadím a odpočívám. Lesní cestou se pak vydávám k rozcestníku Staré Díly. Odsud už je to jen a jen do kopce, slunce se se mnou začíná postupně loučit a já cítím, že mě pomalu dochází síly. Často musím odhazovat batoh, jehož popruhy se mi začínají nepříjemně zařezávat do ramenou. Poslední úsek před Velkým Lopeníkem se doslova už jen plazím, začíná být tma a tak nasazuju čelovku a zvažuju možnost přespání někde pod horou, kdybych ji náhodou dneska nezdolal. Opravdu mi dochází síly, kopec je strmější a strmější, zdá se mi to nekonečné. Jdu pomalu, v lese je už pěkná tma a nikde nikdo, jen ten strmý kopec přede mnou. Pořád se dívám do mapy a říkám si, že to přece nevzdám, je to jen dva kilometry před dnešním cílem. Jdu ale čím dál pomaleji a vážně zvažuju, že si rozdělám tarp někde pod kopcem. Nakonec se na sebe naseru, zatnu zuby a jdu. Já ten posraný kopec prostě dneska musím udělat!

O půl deváté zdolávám 911 metrů vysoký vrchol Velký Lopeník. Po chvíli zjišťuju, že ho mám celý jen pro sebe, i s rozhlednou a několika kadibudkama. Padám na záda i s batohem a rozsvícenou čelovkou, abych si alespoň na chvíli odpočinul předtím než začnu dělat večeři a stavět tarp. Jsem na sebe hrdý a zároveň se cítím dost vyflusle. Je to ale super pocit! Rychle si uvařím nudlovou polévku a slupnu oblíbenou plechovku tuňáka. Stavím tarp a čistím si zuby. Mám na hlavě rozsvícenou čelovku, jinak bych nevěděl kam šlapu a plivu. Najednou zbystřím. Asi 20 metrů ode mne se od světla z čelovky odráží dva páry očí. Sledují mně a nervózně se pohybují nahoru, dolů, vlevo a vpravo. Čekají až zalezu pod tarp a budou mít celý prostor pro sebe. Předpokládám, že to byl pár lišek nebo vlků, který hledal něco dobrého na zub po víkendové návštěvě výletníků. Zalezu do spacáku a pomalu usínám. Havěti je tady oproti poslednímu nocování daleko více. Okamžitě jak rozsvítím světlo, hned se kolem mě začnou tvořit chuchvalce hmyzu. Snad mě nesežerou…

Nesežrali. Nezajímal jsem vlky ani lišky, jen hmyz si na mě trochu smlsnul. Ráno vstávám kolem 6. hodiny. Tarp je z vnitřní strany plný vysrážené vody. Zatímco minulou noc byl v lese kompletně suchý, teď je z vnitřní strany kompletně mokrý. Vyhrabu se ze spacáku a začnu zkoumat okolí. Je to tady moc hezké. Spousta dřevěných lavic, altán, kadibudky a rozhledna. Hranice Československa, tvořená červeno-bílými patníky s písmeny C a S prochází středem kopce. Vylézám nahoru na poslední patro rozhledny, právě když svítá. Je to nádherný pohled vidět probouzející se krásný den. Seběhnu dolů, plachtu tarpu nechávám rozloženou na trávě, aby ji vycházející slunce svými teplými paprsky pořádně vysušilo. Zkouším funkčnost kadibudky. Oceňuji přítomnost záchodového prkénka a dostatek toaletního papíru. Řeknu Vám, je to příjemný zážitek v takovém prostředí konat potřebu :-).

K snídani si dávám kaštanovou kaši s ovesnými vločkami a černý čaj. Nikam nespěchám, včera jsem ušel 28 km a ty dva kopce mě daly sakra zabrat, tak se dnes nechci nikam hnát. Stejně musím počkat až mi uschne plachta.

Po osmé hodině začínám balit a scházím k nedaleké studánce pro vodu. Voda v ní je výborná, tak si nabírám do hydrovaku i do láhve, abych měl dostatek na celý den. Dnešním cílem je přístřešek nedaleko Javorníka (783 m). Tam chci přenocovat. Vydávám se tedy lesní cestou nejprve přes Malý Lopeník (881 m), Kobylec (845 m) až se mi před Lopenickým sedlem otevře překrásný výhled na louky a protější Mikulčin vrch (799 m). Tady zažívám eufórii! Ten pohled je tááák krásnýýý. Vyjdu kopec a pak po červené přes Rapantův vrch k Výškovci a dále do Starého Hrozenkova. Tam si sedám na lavičku uprostřed obce vedle frekventované silnice a chvíli odpočívám. Čeká mě nemalé stoupání do Žítkové. Obce, kde se odehrává příběh Želary a Žítkovských bohyní. 

V Žítkové zdravím jednu stařenku, co u cesty kosí trávu a ona mi říká, že se navečer očekávají bouřky a možná i kroupy. “Ale jděte, nestrašte”, odpovídám jí. Usměje se na mě a popřeje mi, ať se mi daří a oba doufáme v to, že počasí vydrží. Je pondělí a tak cestou potkávám opravdu velmi málo lidí. Vlastně až za obcí se setkávám s  celkem 3 baťůžkářemi, s kterými si předáváme informace. Já chci vědět, jestli je poblíž nějaký přístřešek nebo místo vhodné k odpočinku a oni zas jestli je tu nějaká nevyschlá studánka. Dozvídám se, že přístřešek je asi 5 km odsud a studánka je prý vyschlá. A protože mám velký hlad, udělám si piknik po pár metrech v lese u potoka, kde si i umyju a osvěžím nohy. Po asi půl hodině pokračuju v cestě lesem. Je kolem druhé odpoledne a slunce dost pálí. Osvěžení v potoce je příjemné. Doufám, že narazím někde na nevyschlou studánku, protože mi už dochází voda. Z potoka jsem si sice vodu nabral, ale studánka je studánka. Na rozcestí Na koncích je odbočka ke zmíněné studánce. Podle jednoho stezkaře by měla být vyschlá, tak se zkusím přesvědčit. Ke studánce mě vede dokonale značená cestička, a když ji objevím, zjišťuju, že není vyschlá, jen voda neteče z roury, ale vyvěrá ode dna. To mi samozřejmě nijak nevadí. Nabírám si do erárního malovaného hrnku a ochutnávám ji. Je výborná! Vodou si tedy naplním jak hydrovak, tak PET lahev. Super! A jaké ponaučení z toho plyne? Důvěřuj stezkařům, ale prověřuj :-).

Čeká mě posledních asi osm kilometrů k dnešnímu nocovišti, a protože je fakt hodně teplo, dostatek vody se hodí. Jdu dále podél česko-slovenské hranice kamenitou cestou, slunce mi pálí do zátylku a já upíjím čerstvě nabranou vodu ze studánky. Kamenitá cesta se mění v lesní pěšinku. Kolem mě je nádherně zeleno. Úplné bezvětří. Míjím rozcestí Čerešienková a pak i Javorník, abych kolem páté odpolední dorazil ke krásnému přístřešku altánového typu. Tady je ale nádherný výhled! Rychle si stavím tarp, protože začíná pršet. Večeři si dělám v altánu, to se už ale začíná blýskat a bouřit. Po večeři se přesouvám do spacáku pod tarpem. Pouštím si svůj oblíbený podcast a pomalu při bubnování kapek a bouření usínám.  Celou noc prší a fouká vítr. S tarpem to kymácí střídavě do všech stran. I tak se mi daří útržkovitě spát a tělu dát alespoň část zaslouženého odpočinku.

Ráno se probouzím do mlhy, která by se dala krájet. Naštěstí však už neprší, takže ty proklatě nízké mraky mi ani nevadí. Svým způsobem je takové ráno krásné, kouzelné. Dělám si snídani. Vychutnávám si teplou kaši a kochám se okolím zahaleným do mléčného závoje. Tu a tam jdou vidět nějaké kopečky. Začínám se balit. Dnes mě čeká už jen asi 13 kilometrů do Valašských Klobouk a já jen doufám, že počasí vydrží bez deště.

Balím veškeré své nádobíčko a jdu mraky zahalenými kopci přes pastviny s ovcemi a malými jehňaty. To ráno v mlze s bílými polehávajícími chumáči na kopcích v zelené trávě, je prostě kouzelné. Mrholí, tráva je mokrá, a okolní krajina mi připadá přesto nádherná. Pomalu se blížím do civilizace, procházím Brumovem-Bylnicí, vystoupám k místnímu hradu a právě tady začíná mírný déšť, který mě doprovází až do Valašských Klobouk. Procházím rekreačním střediskem Jelenovská, kde je pár objektů ve zuboženém stavu a pamatují radostné zaměstnance socialistických podniků, kteří sem jezdili na rekreační pobyty přes ROH (revoluční odborové hnutí – monopolní odborová organizace v socialistickém Československu). Odsud je to už jen kousek k hlavní silnici vedoucí k náměstí ve Valašských Kloboukách. Ubytovávám se v hotelu Alfacentrum, kde se setkávám s milým personálem a dostávám čistý pokoj. To mi dnes stačí. Víc nepotřebuju. Jen ty panelové zdi mezi pokoji by mohli být lépe odhlučněny. Připadám si jako součást manželské hádky, která se odehrává ve vedlejším pokoji. Dostávám hlad, a tak hledám vhodnou restauraci nebo hospodu. Na doporučení zkouším hned vedlejší pizzerii, kterou prý má nový majitel a prý je to tam dobré. Rychle toho musím využít než se to pokazí. Dávám si zelňačku a rumpsteak s pepřovou omáčkou. Na pizzu ani těstoviny nemám chuť. Obojí je vynikající. Se zelňačkou bych si nejspíš vystačil, protože je hustá a dostatečně sytá. Rumsteak je luxusní, jen ho jím celkem pomalu, až se mě servírka ptá, jestli je všechno v pořádku. Odpovídám jí, že ano, ale že se snažím ten vynikající steak do sebe po té vydatné polévce nějak nasoukat dovnitř a jde mi to holt pomalu. S pochopením se usmívá. Zatímco jídlo je vynikající, pivo je o ničem. Posilněn procházím náměstím a odebírám se do hotelového pokoje. Únava na mě hezky padá, tak to dnes definitivně balím.

Nádherná, kopcovitá krajina, milí lidé. Tento trek bych si dal klidně ještě jednou -:)