Autor: administrator

Přiznám se, že do oblasti Českého lesa se vydávám poprvé. Mým cílem je nejvyšší vrchol Čerchov. Celé toto území kolem vrcholu a lesa bylo kdysi velmi přísně střeženo, protože hraničí s bývalým západním Německem, konkrétně se spolkovou zemí Bavorsko. A je to tedy, alespoň pro mě zajímavé a tajemné místo.

Z velmi pěkného nádraží v Klenčí pod Čerchovem, kde ve zdech nádražní budovy obdivuji malované talíře, se vydávám po stezce místního rodáka faráře a spisovatele Jindřicha Šimona Baara směrem na nejvyšší vrchol Českého lesa Čerchov. A když už jsem narazil na tohoto spisovatele, uvědomil jsem si, že jsem na základce dostal modrou knížku s názvem Holoubek právě od J.Š. Baara. Když jsem ji nedávno otevřel hned na první straně stálo: “V Hovoranech 29.6.1990 Zbyňku Glosovi za aktivní práci pro kolektiv dětí”. Co jsem tehdy pro kolektiv dětí tak záslužného udělal, to už si nepamatuju, zato vím jistě, že knížku jsem si do této chvíle nepřečetl. Určitě jsem však při přebírání tak cenného daru měl velkou a neskrývavou radost před celou třídou :-). Dal jsem si úkol, že ji přečtu ihned po návratu z tohoto výletu a zjistím, proč mi vybral pan ředitel zrovna tuto knihu.

Ale zpět k putování na Čerchov. Cesta vede kam jinam než k pomníku významného rodáka a zároveň krásnému odpočinkovému místu zvanému Výhledy. Pomník tu stojí s přestávkou už od roku 1933 a s přilehlými lavičkami poskytuje krásný výhled na celé Chodsko.
Za pomníkem pokračuju cestou k vrcholu. Po necelé hodince se ocitám na bývalém výcvikovém středisku Sboru národní bezpečnosti na kopci Čerchov. Dočítám se jednu kulturní zajímavost, a sice, že kámen z tohoto vrcholu byl použit při zbudování Národního divadla v Praze. Dneska jsou na vrcholu dvě věže, ta krásnější kamenná, zvaná Kurzova rozhledna, je z roku 1905 a poskytuje výhled do širokého okolí. Za příznivého počasí je možné zahlédnout i na vrchol rakouského Dachsteinu. Ta protější vojenská věž je z počátku 80. let a sloužila pro odposlouchávání radiového vysílání bývalého Západního Německa. Celá tato oblast byla do začátku 90. let minulého století uzavřená ostnatým drátem a signální stěnou. Teprve až po zrušení vojenské základny v roce 1995 se sem začali vracet turisté.

Dalším mým cílem je opět místo spojené s nedávnou minulostí, a sice falešná hranice u obce Myslív. Místo leží nedaleko hlavní silnice vedoucí od Všerub do německého Eschlkamu. U hlavní silnice se dočítám podrobnosti o akci Kámen, která měla za cíl vytvořit fiktivní státní hranici, ke které uprchlíky ze socialistického Československa dovedl převaděč napojený na STB. Falešná západní pohraniční stráž uprchlíky ujistila, že jsou v bezpečí a že je odvezou do nejbližší stanice americké kontrašpionážní zpravodajské služby CIC. Na oné stanici byli příslušníci STB převlečení za americké vojáky a vyšetřovatele CIC a anglicky pobízeli československé uprchlíky, aby vyzradili všechny své známé a příbuzné, kteří hodlají také uprchnout. To vše pod záminkou pomoci, které se jim dostane ze strany CIC a západního bloku. Po vyzrazení putovali uprchlíci rovnou do vězení. Na tomto příkladu je vidět, jak samotná komunistická vláda potažmo její STB překračovala svoji pravomoc. Uvnitř státu vytvoří falešnou hranici a obviní nic netušící občany své země z trestného činu opuštění republiky nebo pokusu o velezradu či vyzvědačství. Takto obviněný člověk mohl dostat odnětí svobody až na pět let nebo rovnou odsouzení k smrti.

Od hlavní silnice mířím k Myslívskému rybníku. A po pár minutách se ocitám na hrázi rybníka, kde kdysi falešná hranice stála. Představuju si, jaké to tady noci asi vypadalo a jaká napjatá atmosféra tu vládla. Výborně o tom vypráví české televizní drama Swingtime, které je obsazeno skvělými herci jako jsou oba bratři Dlouzí, Ingrid Timková, Saša Rašilov nebo vynikající převaděč Alois Švehlík.

Dnes už tu kromě cedule popisující onu událost nic zvláštního není. Domek falešné CIC taky už nestojí a z obce Myslív zbyla jen trafostanice. Vše ostatní pohltil les.
Zase jsem ušel kus cesty, něco nového viděl a nového se taky dozvěděl. Polní cestou se pomalu vracím na Domažlickou vlakovou stanici odkud jedu do Plzně a pak zpátky domů, do Prahy. Byl to krásný den!

Trasa z Kdyně do Domažlice město
Trasa 23,3 km • 6:53 hod
https://mapy.cz/s/dunumahovu

Do Berlína jsem se chystal už dlouho, ale ta pravá chvíle nastala až teď. Nejprve jsem se však musel dobře naladit. A tak jsem si přečetl knížku Checkpoint Charlie od Iaina MacGregora, abych pochopil o čem vlastně Berlín je. Výborná knížka díky níž jsem si dokázal představit, jaké to asi bylo žít v izolovaném městě a pod neustálou hrozbou namířených zbraní. V Berlíně si najde každý kus toho svého. Je to velmi multikulturní město, které Vás bude bavit a občas šokovat. Já se tam musím zase vrátit, protože jsem se tam cítil jako doma! 🙂 Naopak nedaleká Postupim je hodně klidné místo, které má velmi příjemnou atmosféru a určitě stojí za návštěvu, protože tak krásné zahrady a parky jen tak někde neuvidíte.

Je neděle odpoledne a já si zalévám zelený čaj. Dobrá chvíle si něco přečíst. Otvírám knížku s názvem Checkpoint Charlie od Iaina MacGregora a po chvíli se začítám do vyprávění příběhů vojáků a obyčejných berlíňanů o tom jaké to bylo, když se Berlín rozdělil na dvě poloviny a jak se na obou stranách vlastně žilo. V Berlíně jsem ještě nebyl a myslím, že po přečtení této knížky je ta pravá chvíle se tam podívat. Jedu Nach Berlin!
Zarezervuji si ubytování přes airbnb tak, abych to měl mezi centrem a Postupimí přibližně stejně daleko. Postupim bych totiž rád také viděl a jak se později ukáže byl to velmi dobrý nápad. Koupím jízdenku na vlak, přibalím průvodce a Auf Wiedersehen in Berlin!

Po příjezdu na nedávno otevřené hlavní nádraží, zanechávám zavazadla v úschovně a jdu se projet tramvají, zjistit jak to tady funguje a kde co je. Poté odjedu vlakem k nejbližší zastávce mého ubytování, což je velmi pěkná stanice Nikolassee. Od zastávky to mám asi 10 minut pěšky k velkému domu, ve kterém na mě čeká Betty a hlavně pokoj s koupelnou.

Druhy den vyrážím do centra Berlína a navštěvuji místo se zbytky bývalého Anhaltského nádraží, kde v roce 1939 vystoupil mimo jiné prezident tehdejšího Československa Dr. Emil Hácha, aby si vyslechl nepříjemnou zprávu o zabrání Československa nacistickým Německem a vzniku protektorátu Čechy a Morava. Pro nás tedy trochu smutná památka.
Další historické místo připomínající II. světovou válku jsou pozůstatky původního kostela císaře Viléma z konce 19. století. Tato část Berlína po jeho rozdělení patřila k té výstavnější. Obě části spolu totiž soupeřili, zejména po válce, kdy se začalo s obnovou a tak zatímco sovětská strana ukazovala svou Karl-Marx Alee, ta západní byla hrdá na rychlou obnovu ulice Kurfürstendamm, kde to kdysi obchodně hodně žilo.

V ulici Friedrichstraße u bývalého hraničního přechodu Checkpoint Charlie bylo nejhůře v roce 1961, kdy na sebe Američané a Sověti mířili několika tanky s ostrými náboji . To byl svět nejblíže 3. Světové válce. Dnes na této ulici nalézám už jen repliku původní hraniční budky pro spojenecké pohraničníky. Nebezpečí tu už naštěstí nehrozí. Nedaleko přechodu si dávám snídani. Je to oblast původního východního bloku a bistro mi připomíná opravdu socialistické období včetně sortimentu a vybavení. Dávám si vaječnou smaženku a černý čaj. Schází se tu místní a atmosféra je příjemná. Je tu všude hodně vrabců, když tedy něco nestihnete sníst, sezobou to přímo ze stolu, jakmile opustíte stůl. Kousek od tohoto místa je parkoviště s bytovkami kde nalézám ceduli upozorňující na místo bývalého bunkru, kde Adolf Hitler spáchal sebevraždu. Dočítám se, že je ale možné, že to bylo někde jinde, podobných bunkrů bylo po Berlíně totiž několik.

Krátce před výše popsaným konfliktem na Friedrichstraße byla postavena berlínská zeď, která rozdělila město na dlouhých 29 let. Jak vypadala jsem se přesvědčil na ulici Bernauerstraße. Je to místo se zachovalým hraničním pásmem, zdí, fotografiemi obětí a vyznačenými místy kudy vedly vyhloubené tunely mezi oběma stranami.

Přesouvám se postupně na další zajímavá místa. Původní dřevěný most z roku 1732 Oberbaumbrücke nedaleko Eastside gallery byl postupně nahrazen dvoupatrovým mostem v roce 1920. Most a doprava na něm byla zrušena po stavbě berlínskě zdi, vlaky po tomto krásném mostě začali znovu jezdit až v roce 1995.

Tuny uhlí, brambor, vajíček, mléka a ostatního potřebného zboží se letecky dopravovalo na letiště Tempelhof od června 1948 po 11 měsíců. Dnes je to relaxační místo pro všechny, co si chtějí odpočinout od ruchu velkoměsta.

26 metrů vysoká Braniborská brána s bohyní vítězství, kterou kdysi projížděl pruský král Fridrich Vilém II. a později i Napoleon nebo sovětská armáda je dnes důležitým symbolem sjednocení Německa.

Alexanderplatz a jeho slavné hodiny světa nebo krásné historické prostory metra z roku 1882, které využili čeští filmaři v díle Bílé linky ze seriálu 30 případů Majora Zemana.

Postupimské náměstí, kdysi nejzářivější náměstí v Evropě, pak území nikoho a dnes náměstí plné moderních staveb věhlasných architektů.

Karl-Marx Allee, bulvár vybudovaný ve stylu socialistického realismu je tu od roku 1952 a je to celkem příjemné místo i dnes s odkazem na někdejší slávu českého Podniku zahraničního obchodu Motokov.

Berlín mám za sebou. Je druhý den ráno a mě čeká poklidnější den strávený v Postupimi. S počasím to dneska není nic moc, ale nedá se nic dělat, jde se! Jedu do Postdamu, česky Postupimi, která po válce připadla sovětské straně.

Když se v polovině roku 1945 rozhodovalo, kde se uskuteční konference velké trojky, aby se dohodla na novém uspořádání Evropy, nebylo mnoho možností. Ve zruinovaném Berlíně neexistoval kapacitně vhodný objekt a tak organizátoři využili prostory bývalého zámku pruského prince Wiliama a jeho choti Cecilie v Postupimi (Cecilienhof country house). “Byl to jako americký Hollywood” nechal se slyšet Harry Truman, americký prezident, když projížděl nejprve zdecimovaným Berlínem a následně se ocitl ve vilové čtvrti obklopené krásným lesoparkem. Ta čtvrť je dodnes krásná.

V Postupimi navštěvuji také letní sídlo krále Fridricha II. Velikého zámek Sanssouci, který zde nechal vybudovat především pro sebe a své přátele. Král měl filozofickou povahu, rád četl a trávil zde chvíle sans souci , tedy bez starostí. Díky nádherné zahradě je zámek právem nazýván německým Versailles.

Vracím se zpět do města, abych si dal něco dobrého a objevuji jednu zajímavou čtvrť, která na sebe upozorňuje červenými cihlami na každé z fasád přilehlých domů. Od roku 1740 tu stojí čtvrť s typickými holandskými domky. Dnes už tu sice nejsou žádní ševci, pradleny a krejčí, pro které byly domy původně postaveny, ale zato tu najdete mnoho kaváren a restaurací a hlavně sílu génia loci.

Pobyt končím návštěvou vily u Wannsee, kde se v roce 1942 konala nechvalně známá konference o konečném řešení židovské otázky. Do vily je vstup zdarma a i když zde není žádný dochovaný mobiliář, kromě krásného dřevěného stropu a obložení v některých místnostech, zde objevíte dokumenty a hlasové nahrávky s velmi drsnými příběhy židů. Ze zahrady je pak krásný výhled na protější koupaliště s písečnou pláží a plující plachetnice a loďky. Zajímavé je, že vila a další přilehlé luxusní vily stojí na bývalé sovětské straně a ta protější písečná pláž patřila západním spojencům.

Teď už jsem doma a ochutnávám berlínský ležák. Do Berlína se rád vrátím, protože toto město mi má ještě hodně co nabídnout a spoustu míst jsem navštívit nestihl.
Naše pivo ale chutná líp, o tom žádná 🙂

Zde je odkaz na mapu s navštívenými místy zde

Tip: pokud máte rádi pivo a typickou německou atmosféru Beergartenu, doporučuji jednu samoobslužnou Beergarten kousek od zastávky Wannsee. Dát si můžete různé pokrmy od masitých po vege a k tomu samozřejmě pivo, kterých tady mají také několik druhů. Když si sednete na okraj kopce, můžete se kochat výhledem na jezero Wannsee. Mě se tady moc líbilo, protože tu byla velmi příjemná atmosféra a milá obsluha.