Je první “svobodné” léto po všech možných i nemožných opatřeních proti koronaviru a já se těším na cestu, kterou jsem si letos v zimě naplánoval. Pojedu totiž vlakem z Prahy do rakouského Grazu, pak autobusem do chorvatského Zagrebu, vlakem do Splitu a nakonec trajektem na vysněný, znovuobjevený ostrov Korčula. Chorvatsko navštěvuji po více jak 23. letech a cíl letošní cesty dokonce po 34. letech. Těším se moc!
Z hlavního nádraží v Praze vyrážím brzy ráno prvním vlakem Vindobona směr konečná stanice, tedy Graz nebo-li Štýrský Hradec. Přemýšlím, kde a kdy vůbec vznikly počeštěné názvy některých měst. Často je to totiž matoucí a člověk si musí dvakrát ověřit, kam to vlastně jede. Nejspíš tyto dvojjazyčné názvy vznikly za Rakouska-Uherska a tak nějak se drží dodnes. Nejsem si ale jistý, zda to vůbec má nějaký význam. Podle maps.google.com jedu do Štýrského Hradce, na nádraží vlak musím hledat směr Graz. Mám být hrdý na krásný, složitý český jazyk a trvat na tom, že jedu do Štýrského Hradce a nikoliv do Grazu? No, hlavně, že tam dojedu 🙂
Cesta bude trvat asi 6 hodin, a tak jsem si rezervuji sedadlo v první třídě, abych měl pohodlí.
První část cesty prospím a druhou se věnuji nucenému naslouchání zajímavého rozhovoru mezi cestujícím a číšníkem. Poslouchat cizí hovory se nesluší, ale ono to jinak nešlo. Rozhovor se odehrává metr dva ode mně. Uniknout tomu prostě nejde a špunty do uší s sebou nemám.
Cestující s mírnou nadváhou, s pupkem a čurymury upnutou košilí v sedm hodin ráno hlásí číšníkovi svá přání v podobě: gulášová polévka, svíčková s osmi knedlíky, nějaký dezert a caffè latte. K tomu vybírá víno, a ptá se číšníka, zda-li mu může nabídnout nějaké suché, ten mu doporučuje ryzlink nebo veltlín. Cestujícího však v nápojovém lístku zaujal sauvignon. “A to máte všecko moravské?” , ptá se. “Ano pane, kromě sauvignonu, ten jediný je francouzský”, odpovídá profesionálně číšník. Cestující se zarazí a opáčí na číšníka: “Aha, a proč tady máte zrovna francouzský sauvignon, já jsem myslel, že sauvignon vynalezli Češi, já jsem totiž z Moravy víte, a teď jedu ze Škodovky z meetingu a tam jsme teda ochutnávali několik sauvignonů a všecky byly z Moravy, tak nechápu, že tady máte savignon z Francie”. Vytahuje naditou šrajtlofli, nejspíš aby číšník věděl, kdo tady velí, má vždycky pravdu a hlavně platí. Tohle vypadá na super dýško, jistě si pomyslí zaskočený číšník, který chvíli váhá jak má odpovědět, nakonec vykoktá: “ten sauvignon by Vám ale mohl chutnat”. Cestující spokojeně zakývá hlavou a objednávka je tímto gestem ukončena. Číšník odchází, aby předal právě získaný soupis chodů kuchaři.
V duchu jsem si říkal, že bych chtěl znát jméno českého vynálezce typicky francouzské odrůdy s názvem, který je tak francouzský, že by se tam ani kousek moravštiny nevešel. Vždyť se to i tak krásně moravsky píše so-vi-ňon, že? Pane bože, to je moula!
Po tří-chodové voňavé královské snídani se uspokojený cestující rozhoduje poslouchat nějakou chechtající se kravinu na svém mobilu, jejíž zvuk je slyšet na celý vagón. Po očku pozoruje, jestli se ostatní cestující také tak náramně baví jako on. Nebaví. Chybí nám kontext, tedy ten obraz z mobilu, moulo.
“Jsou to šejdíři jedni, zas zdražili ty antigenní testy. No a už je ti aspoň líp?”, ptá se někoho blízkého v telefonu. “Ta předešlá vláda byla na hovno a tato je stejně na hovno”, huláká na celý vagón, který s telefonem u ucha kontroluje, zda mu všichni přikyvujeme. Pokračuje v hlasitém hovoru na stejné téma, abychom snad neměli pochyb o tom, jaký názor zastává na poslední vládnoucí garnitury. Náhle začíná zmateně sbírat svoje igelitky a kufr a do toho bručet, že mu nikdo neoznámil, že už je Břeclav. Posbírá své saky, paky a rychle opouští vagón.
Konečně klid a čas na dobré jídlo. Vzpomněl jsem si totiž na jeho ranní svíčkovou, která krásně voněla po celém vagónu. Prohlížím lákavé menu a zaujalo mě telecí s čočkovým salátem. Na to mám velkou chuť! Objednám si tedy jídlo a brzy zjišťuji, že jsem zvolil správně. Jídlo bylo vynikající, maso se úplně rozsýpalo a salát byl velmi dobře ochucený. Tohle můžu jedině doporučit!
Graz
Projíždíme nádhernými alpskými scenériemi a je jasné, že za pár minut budeme v cílové destinaci. Z vagónových reproduktorů se ozývá:
“Willkommen in Graz!”. Jsme tady!
Po vystoupení z vlaku běžím na nádražní WC, protože čočka mě trochu nafoukla a vypustit to jen tak jsem se neodvážil. Naštěstí se ocitám na oné místnosti sám, tak se do toho pořádně opřu a zatroubím na celé kolo a třikrát za sebou. To už samozřejmě nevnímám, jestli jsem tu sám nebo ne. Je mi to jedno, potřebuji, aby má střeva byla v absolutní pohodě a WC je od toho, aby si tu člověk ulevil. Tak to právě dělám. Naštěstí je to tady legální.
Na nádraží si uschovávám kufr a batoh v automatickém úschovném boxu a jdu pěšky rovnou do centra. Rád totiž nejprve prozkoumám terén, abych se trochu zorientoval. Druhý den je to pak všechno jednodušší. Zvláště orientace ve městě a hlavně fungování MHD. Zjišťuji, že všechno co potřebuji je kousek od sebe, takže paráda. Vyzvedávám si kufr s batohem a přesouvám se autobusem k pronajatému pokoji. Bydlím kousek od městského parku nedaleko centra u trenéra fotbalu a učitele dějepisu Davida, který je však v době mého pobytu s přáteli na wine tour někde u Vídně. Mám tedy celý dvoupokojový byt pro sebe. Klíč od hlavního vchodu do domu jsem nedostal, zato radu jak přelstít zabouchnuté vstupní zamřížované dveře ano. Mříží prostrkávám prsty a po několika pokusech a podezřelých pohledech kolemjdoucích se mi daří se do objektu dostat. Procházím upravený dvorek s několika jízdními koly a pingpongovým stolem a otvírám dveře od bytu. Je tu trochu tmavo a smrádek od asi 15-ti párů tenisek a kopaček, ale jinak dobrý, v pokoji mám přichystané nektarinky. Jakmile je spatřím, rovnou se do nich pustím. Mám se prý chovat jako doma, tak jo!
Byt je kousek od centra a na dosah všeho co potřebuji. Paráda. Druhý den ráno snídám na malém dvorku, který je obklopen velkými stromy, které umožňují vytvořit soukromí. Na to, že jsem kousek od historického centra, které je obehnáno dvouproudovou silnicí v obou směrech, je to velmi tiché místo. Společnost mi dělají místní kočky a kocouři.
Jako první mám dnes v plánu navštívit muzeum Arnolda Schwarzeneggera, které je nedaleko města. Ve své knížce Total Recall se Arnold často zmiňuje o svém rodném Thalu a když jsem teď tak blízko, rád se tam zajedu podívat. Ač nejsem úplně příznivcem jeho filmové tvorby, musím se přiznat, že mě vlastně nemohla minout. V době, kdy jsem byl puberťák vznikly jeho největší trháky, takže ať chci nebo ne, je pro mě součástí života. Původně jsem chtěl jet na kole, ale počasí je v tomto období nevyzpytatelné, tak volím raději autobus. Návazný spoj funguje skvěle a za nějakou hodinku jsem u jezera Thaler, odsud je to pěšky už jen kousek.
Muzeum je vytvořeno z rodinného domku a obklopené pěknou zahradou. Je to moc krásné místo. Vevnitř je autentický mobiliář včetně posilovny a rekvizity ze známých filmů Barbar Conan, Terminátor, Total Recall atd. Určitě to tady stojí návštěvu!
Vracím se do města a mířím do centra na dobrý oběd. Vybírám vychvalovanou restauraci a dávám si pad thai a domácí pivo. Pivo dobré, pad thai mi moc nejelo, kečup v pad thai prostě nemá co dělat! Po obědě vyrazím na skalnatý kopec Schloßberg s hodinovou věží Uhrturm. Zvláštností hodinové věže je, že ukazuje hodiny tak, že malá ručička udává minuty a velká hodiny. Takže bacha na správný čas!
Na tomto skalnatém kopci stál kdysi hrad, který ani Napoleon nemohl dobýt a hrad je tak zapsán jako nejsilnější pevnost všech dob. Dnes zbyly z hradu už jen Zvonice a Hodinová věž. Místo je protkané cestičkami s nádhernými výhledy na Štýrské hlavní město. Uvnitř kopce, tedy vlastně skály byly za II. Světové války vybudovány štoly o celkové délce 6,3 km, které sloužily jako velící centrála a protiletecký prostor až pro 40 tisíc lidí. Z náměstí Karmeliterplatz vede barevně osvětlená štola až do Schloßbergplatzu, cestou míjím vstup do výstavní haly Dom im Berg. Moc zajímavá zkratka. Ze Schloßbergplatzu mířím k budově Kunsthaus, která budí pozornost ze všech stran. Říká se jí přátelský mimozemšťan a nachází se v ní moderní umění.
Další den ráno se po snídani chystám pomalu opustit své dočasné ubytování, v tom zarachotí klíče v zámku a hle, majitel bytu se vrátil domů. David mi hlásí, že je rád, že mě poznává a že byl na wine tour hodně drunk a že ztratil mobil. No, tak jsem mu popřál hodně štěstí s nákupem nového mobilu a přáním, ať ten nový vydrží déle a to i za podmínek, že bude jeho majitel drunk a odjel jsem do Zagrebu 🙂
Zagreb
Autobusem přijíždím do hlavního města Chorvatska, které na mě dělá dojem jako kdyby na něj někdo zapomněl. Všechno staré, počmárané a jak to říci diplomaticky, prostě ne moc působivé… Nechávám zavazadlo na autobusovém nádraží a jdu se podívat do města. Míjím vlakové nádraží a po několika set metrech se ocitám v centru. Tady už to vypadá výstavněji. Restaurace, kavárny, katedrála, věž, lanovka. Pěkné to tady je. A v zimě prý ještě krásnější, protože právě Zagreb již několikrát zvítězil v anketě o nejkrásnější vánoční trhy v Evropě. Vracím se pro kufr a zjišťuji, jak se co nejrychleji dostat k ubytování. Volím tramvaj. Je stará a vrzající, ale jede. Po půl hodině jsem na místě, od kterého to mám ještě tak 15 minut pěšky. Ubytování je pěkné a voňavé v novém rodinném domě. Od milé hostitelky dostávám rybízový džus na uvítanou.
Opět razím do města, tentokrát však busem, abych byl v centru za asi 10 min. Procházím město křížem krážem a hledám nějaké zajímavosti.
Centrem Zagrebu je náměstí Trg bana Jelačića neboli Jelačić plac, se sochou samotného sjednotitele Chorvatska. Náměstí je opravdu hezké a je středobodem všech highlights okolo. Kousek odtud, v části Kapitol, je katedrála Nanebevzetí Panny Marie, svatého Štěpána a svatého Ladislava, vládní čtvrť, gotický kostel svatého Marka s glazovanými taškami a znaky Zagrebu, Chorvatska, Dalmácie a Slavonie, Kamenná brána ze 13. století, tržiště, nejkratší lanovka na světě s modrými kabinkami k věži Lotrščak ze 13. století. Postupně navštěvuji všechny vyjmenované pamětihodnosti. Věž Lotrščak mě však zaujala nejvíc, kdysi totiž svým zvonem každý večer oznamovala uzavírání městských bran a ten kdo to nestihl, riskoval, že bude okraden. Od 19. stol. se v pravé poledne ozývá rána z děla a to je dobrý okamžik seřídit si své hodinky. Čekám tedy na ránu. Rána je to opravdu veliká, vystraší mě i všechny turisty kolem, místní nechává ale v klidu :-).
Velmi zajímavým místem je také tunel Grić dlouhý 350 metrů, vyhloubený v kopci Gradec s několika postranními vstupy. Tunel nechala vybudovat vláda fašistického samostatného Chorvatska jako protiletecký kryt pro obyvatele města. Tunel je lemován různými nápisy jako např.: “Zůstaňte na místě a neplivejte na zem” nebo “Uvolněte místo starším”. Dnes slouží jako netradiční zkratka skrz kopec Gradec a jako občasná výstavní síň nebo koncertní sál.
Když jsem první den jel tramvají ke svému dočasného bydlišti, míjeli jsme technické muzeum Nikola Tesly. Tato ohromná dřevěná budova mě zaujala natolik, že jsem ji musel neplánovaně navštívit. Na muzeu je hodně znát čas, tedy to, že pochází ze 60. let minulého století a velmi pozvolna se renovuje. Nicméně vystavené exponáty určitě stojí za prohlédnutí. Každý si tu najde to své. Ať už je to planetárium s vozítkem Lunochod nebo nejstarší parní stroje, hasičská auta, létájící stroje a samozřejmě demonstrační kabinet samotného Nikola Tesly.
Po náročném horkém dni stráveném v centru a muzeu, jsem uvítal tip mé hostitelky na návštěvu nedalekého jezera Jarun, prý je to tam moc hezké. A měla pravdu! Konečně trochu klidu. Pohled na hladinu jezera Jarun mi zpříjemňuje pivo Pan, které mi sice moc nejede, ale jiné místní na výběr v restauraci, kde jsem se uvelebil, bohužel nebylo. Teda bylo, Budvar, ale copak jsem jel tak daleko, abych si tady dával české pivo?
Další den brzy ráno vyrážím tramvají na hlavní vlakové nádraží, abych se přesunul do Splitu. Po příjezdu si odskočím na WC, automaticky očekávám, že zaplatím nějaký bakšiš, vytahuju drobné u pultíku a paní co tam uklízí, ukazuje, že ne, že to je zdarma. Navyklý na Prahu za 20Kč, Brno za 15Kč, Graz za 0,5€ vesele odpochoduju k pisoáru. Je tu celkem čisto a zdarma. To se moc nevidí.
Na informační ceduli na perónu číslo 1 se po půlhodince čekání objevuje nápis Split s číslem nástupiště a koleje. Mířím k vlaku a vidím, jak z něj nejprve lidi mohutně vystupují, trochu znejistím a předpokládám, že vlak nejspíš ještě projde alespoň minimální očistou. Neprošel. Mraky lidí toužících dorazit do Splitu jako já se začaly cpát do první dveří z celkových čtyř otevřených. Proč zrovna těmito dveřmi musí jít všichni to nevím. Do této tlačenice se zapojuji i já, protože mám jízdenku do I. třídy, která byla právě v tomto vagónu a bylo by nelogické, kdybych nastoupil do vzdálenějších dveří a cpal se proti proudu mých budoucích spolucestujících. Mezi dveřmi stál pološpinavý nebo poločistý týpek, který pomáhal každému nastupujícímu se zavazadlem dovnitř a něco při tom řval. Když jsem přišel na řadu já, všiml jsem si, že má od toho věčného vytahování těžkých báglů a kufrů dost ucvrknuto v rozkroku. Kufr jsem si radši do vagonu nacpu sám, protože jsem se před chvílí vycvrkal a je tedy velmi malá pravděpodobnost, že by se mi stala podobná nehoda. Tlačenice se hýbala pomalu, protože všichni toužili projít první třídou, která se od druhé lišila snad jen jinou barvou. Jestli to bylo pohodlnější než ve druhé, to nevím, protože jsme tu byli nacpaní jak sardinky. Přes uličku se totiž uvelebili čtyři týpci z Německa a jejich pytle, tašky a špinavé krosny se povalovaly v přední, střední a zadní části uličky. No nic, tak to těch 6 hodin nějak vydržíme, co? Snědl a vypil jsem, co jsem si na nádraží v Zagrebu nakoupil, přečetl jsem co mohl, chvíli si pospal a hele, objevilo se moře. Jsme tady! Jo!
Split
Nádraží ve Splitu je taková malá zastávka, nic honosného, ale to je teď jedno. Hlavně, že jsem tady! Z vlaku mířím rovnou na ubytování, které se nachází v jedné z nejstarších čtvrtí nedaleko Diokleciánova paláce. Těším se, ale po chvíli hledání v úzkých kamenných uličkách, jsem postupně ztrácel naději, že dům, ve kterém je můj budoucí pokoj s pohodlnou postelí, koupelnou, záchodem a toaletním papírem, který se později stane hlavním hrdinou mého tajuplného splitského příběhu, skutečně najdu. Googlemaps, jak jsem se již několikrát přesvědčil, ukazuje nepřesnou lokalitu a nejhorší to je tam, kde se potřebujete skutečně přesně trefit. Jdu uličkou a vidím číslo 68, 65, ale hledané 71 nikde. Tak se rozhodnu zavolat svému hostiteli s žádostí o pomoc. “Jdi ještě kousek nahoru a uvidíš velké hnědé dveře”, radí mi hostitel Josip a má pravdu, já ty dveře fakt vidím! Vstupuju na prostranství malého dlážděného dvora, projdu kolem stolečků s židličkami, zřejmě patřící k apartmánům, a zamířím k dalším dveřím, tentokrát zeleným. Krátce zazvoním. Po chvíli vykoukne z malého okýnka holčička a zeptá se mě ve své mateřštině, co že jako chci. Nevím proč, ale v té chvíli se mi v duchu vybavila pohádka o strašném vlkovi a neposlušných kůzlátkách. Ptám se jí tedy s úsměvem vlka, zda jsou doma máma nebo táta. V okně se objeví vysmátá máma a ptá se co potřebuji. Říkám, že tu mám zarezervované ubytování. Ona, že to bude tady vedle a mířila na stolečky s židličkami, že zavolá hned majiteli. Tak čekám a ona mi s pokřiveným obličejem sděluje, je to divné, ale že to nebere a majitelé uvnitř nejsou. No, to divné je, když jsem s ním teď mluvil a řekl mi, že manželka mi vše ukáže a že se o mě postará. Tak jsme se chvíli ještě bavili a pak jsem se zeptal, zda se majitel jmenuje Josip. Skvělá otázka! Nejmenuje 🙂 Vytřeští na mě oči a říká: “Josip? Ahaaa, tak to musíš tady vedle”, myslela dva metry popojít a jít do patra. Takže já o voze a ona o koze. Stolečky se židličkami tedy míjím a v duchu se s nimi loučím, protože vím, že je nebudu moct využít. K mému ubytování totiž nepatří. Na jednom dvorku je několik vchodů a pronajímaných pokojů, a tak je težké se v tom vyznat. Zvlášť, když jsou malé domy rozděleny ještě do pater. S radostí zvoním na správné dveře v patře, otevírá mi milá Josipova manželka, ukazuje pokoj a veškeré příslušenství já si můžu konečně oddechnout.
Po chvíli odpočinku a provedení očisty těla, která mi alespoň na chvíli dává pocit obnovené svěžesti, vyrážím do města. K hlavní atrakci Diokleciánova paláce a promenády to mám kousek. Procházím úzkými uličkami, kde se postupně nabalují další turisté až je nám tu trochu těsno. Lidí je tu opravdu hodně, přesto že už je mezisezóna. Vůbec nechci vidět, jak to tady vypadá v sezóně. Není se ale čemu divit, jsem v jednom z nejnavštěvovanějších měst Chorvatska s unikátní památkou, důležitým přístavem a dějištěm seriálu Hra o trůny.
Proplétám se starými uličkami a představuju si, jak se tady asi žilo za římského císaře Diokletiana. Nechápu jak je možné, že budovy z roku 300 jsou stále obydlené obyčejnými lidmi. To si u nás nedokážu představit. Dočítám se, že palác sloužil jako odpočinkové sídlo římského císaře. Jedna z nejzajímavějších částí paláce je tzv. Peristyl, obdélníkové náměstí uprostřed paláce. Z náměstí kdysi vedl vchod do soukromých místností císaře, je zde přístup do sklepení, katedrály svatého Dominuse a bývalého chrámu Jupitera. Jsou tu také dvě egyptské sfingy, staré více jak 3 000 let! A světe div se, pořád vypadají jako nové. Peristyl je dnes centrem života celého paláce. Každý večer tu hraje živá hudba, se sklenkou místního vína je velmi příjemné nasávat vyzařující sílu genia loci. Atmosféra je tu opravdu úžasná.
Unikátní je i tržiště, které se nachází přímo v podzemních prostorách paláce a vytváří tak atmosféru originálního bazaru. Další části sklepení jsou také zajímavé a posloužily tvůrcům seriálu Hra o trůny, kde Daenerys má trůnní sál a drží draky.
Druhý den je ve Splitu zamračeno a občas si i zaprší. Jdu se tedy schovat do katedrály. Poté vystoupám na věž, ze které je deštivý pohled na přístav, město a kopec Marjan, kam se dnes také chystám. Kopec Marjan je lesopark nedaleko promenády, kde jsou krásná vyhlídková místa na celé město včetně fotbalového stadionu Poljud, patřící v Praze založenému klubu Hajduk Split. Turistů tady moc není, hlavně, když prší :-). Je zde klid a všude zeleno a ty výhledy! Tento kousek přírody stojí zato navštívit v jakémkoliv počasí.
Z deštivé procházky dorazím do svého pokoje a jdu si na toaletu ulevit, už bylo na čase. Na ruličce toaletního papíru vidím stejné množství jako včera, přitom sdílím záchod s koupelnou i s dalším mladým párem. No ok, množství papíru je na mě trochu malé, ale nakonec se uskromním. Maximálně zefektivním očistu mého zadku a prázdnou ruličku vyhazuji do koše. Náhodou objevím celý balík papíru na polici přede mnou a vkládám do držáku zcela novou roli pro dalšího zájemce. V pokoji si chvíli čtu a chci si vzít nektarinky, na které jsem si tady udělal každodenní závislost. Jdu tedy zase do koupelny, abych si nektarinky umyl a koukám, že mnou připravená nová role papíru se smrskla na stejné množství jako jsem byl nucen upotřebit před půl hodinou já. Přemýšlím jak se to mohlo stát. Je fakt, že jsem vždycky po svém odchodu z koupelny slyšel nějaký šramot, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Postupně mi však docházelo, že Josipova manželka vždy zkontroluje čistotu koupelny a množství toaletního papíru upraví tak akorát pro dětskou prdýlku. Když opouštím ubytování, přemýšlím, zda mám tak jako v předchozích případech zanechat nějakou sladkost jako poděkování za příjemný pobyt. Napadá mě, že bych místo sladkosti zanechal roli toaletního papíru, ale pak si to rozmýšlím. Díky této zkušenosti dnes přemýšlím o každém použití toaletního papíru zcela jinak, jsem efektivnější 🙂
Z přístavu vyjíždíme trajektem směrem do města Vela Luka na ostrově Korčula. Myslím na to, až budu znovu objevovat místa, na kterých jsem byl před třiceti čtyřmi lety. Na to, jak se mi rozechvěje tělo, když najdu přesně to místo, které je zobrazeno na staré fotce. Nostalgie začíná a já se na ni moc těším!
Ostrov Korčula
Trajekt přijíždí po 3,5 hodině do přístavu Vela Luka, kde nasedám do autobusu společnosti Arriva a spolu se čtyřmi dalšími cestujícími míříme do starého města Korčula na druhé straně ostrova. Asi padesátiminutová cesta vede pěknými starověkými vesnicemi a malými městečky s bohatou vinařskou historií. Tady je Blato, Smokvica, Čara a tady Pupnat. Nádherné scenérie, které se cestou vynořují mě naplňují příjemným pocitem, že tohle místo bude stát opravdu za to. Korčula je zelený a členitý ostrov a tak se z okna autobusu máme stále na co dívat. Blížíme se ke starému městu, postupně se vynořují zelené ostrůvky a plující lodě. Projíždíme zatáčkou a otevírá se nám úžasný výhled na moře z poměrně velké výšky. To je nádhera! Cestou se střídá zelený kopec s nížinou. Je to úžasné! Začínám to tady milovat! Vjíždíme do cílové autobusové stanice, kousek od městského přístavu. Je kolem třetí odpoledne, mám asi hodinu čas než se setkám s novou hostitelkou Vlastou a tak se rozhodnu zkrátit si chvíli pozdním obědem v nedaleké restauraci. Objednávám si pizzu se sardinkama a pivo Ožujsko. Pizza dobrá, pivo zatím nejdražší, co jsem na své cestě měl, ale chutná mi. Po obědě dorazí sms od Vlasty, s dotazem zda už jsem ve městě. Potvrzuji, že ano a že za 10min budu u ní. Procházím starými kamennými uličkami a stoupám do schodů. Je jich hodně a s kufrem to jde dost těžce. Jdu podle googlemaps a opět se mám problém se trefit. Stojím před domem, který má jiné číslo než mám uvedené v potvrzení o ubytování, ale googlemaps mi hlásí, že jsem v cíli a zdá se, že to myslí skutečně vážně. Chvíli chodím kolem domu sem a tam. Všimne si mě jeden místní a ptá se, jaký dům hledám, tak mu říkám konkrétní číslo a on, že to nedávno přečíslovali a že tedy musím jít ještě dál. Zároveň volám své hostitelce Vlastě, že jsem někde kolem ní, ale ne úplně u ní. Konečně se vidíme, zamáváme si a vyměníme úsměvy. Já s kufrem jdu do dalších schodů a Vlasta mě přede mnou povzbuzuje, ať to vydržím na jeden zátah, že nás čekají ještě dvě patra. Zpocený a udýchaný jí přikyvuju a říkám, že to dám! S těžkou námahou se vyšplhám do druhého patra rodinného domu a s radostí odhazuji kufr v dáli. Nechci ho následujících 5 dní ani vidět! Vlasta mě provází velkým třípokojovým apartmánem: “tady je kuchyň a jídelna, tady obývák, tady ložnice, druhá ložnice, tady jedna koupelna, tady druhá, v lednici máš pivo a láhev vína. Kdyby něco, tak mi zavolej. Užij si to! Jo a okenice prosím zavírej na noc a když tu nebudeš, kvůli možnému větru. Ukážu Ti to.” Otevřela okenice a mě spadla brada. Ten pohled na staré město je tak nádherný! No, a od té chvíle jsem si to tu nadobro zamiloval. Na tomto ostrově strávím celkem 5 dnů a moc se na ně těším. Potřeboval bych tu být ale aspoň měsíc, abych si ostrov poznal.
První den je orientační. Dneska nechci nic plánovitě dělat. Projdu město, zjistím kde co je a udělám si pohodový den bez konkrétního cíle. Chci si hlavně odpočinout po náročnějším uplynulém týdnu, kdy jsem se často přesouval. Dneska nemusím myslet na to, jak se dostat na další ubytování, jak funguje místní MHD atd. Dnes chci jen žít.
Druhý den vyrážím na vrchol protějšího poloostrova Pelješac – Svatý Ilja. V práci jsem od své kolegyně dostal jasný úkol: “Pošli pohlednici ze Svatého Ilji!”. Tomu říkám výzva! Pošlu!
Dnes má být polojasno, takže idealní počasí na 6-hodinový výlet. Ráno je skutečně zataženo, takže nemusím vyrážet příliš brzy. Kolem 9. hodiny odplouváme trajektem na protější poloostrov Pelješac do města Orebić. Cesta na vrchol vede přímo od přístavu a je velmi dobře značena. Takže žádné bloudění. Navíc Orebić je úzký, takže se mi daří celkem rychle opustit přístav a poslední domky ve městě. Jak se později přesvědčím, ani dokonalé značení neznamená, že nemůžu sejít z cesty. Ale o tom až později. Mám si prý dávat pozor na nějaké jedovaté hady, upozornila mě Vlasta, když jsem se jí zmínil o mém dnešním plánu. Jak zjišťuji přečtením pár článků na internetu, kdysi bylo nebezpečných hadů na Pelješacu opravdu hodně, ale počátkem 20. století sem místní přivezli biologickou zbraň v podobě Promyky mungo. Je to taková malá cibetka, která vyslídí hada a začne kolem něj do kolečka běhat a skákat ve stále rychlejším tempu, postupně se k hadovi přibližuje a fouká mu do očí a úst vzduch. Tím hada rozběsní a had ztratí svou opatrnost a obezřetnost. Promyka toho využije a jednou dvakrát se mu zakousne za hlavu a tak hada zabije. Dnes už jedovatí hadi žijí převážně v neprostupných oblastech poloostrova mimo hlavní cesty. Tanec Promyky jsem tedy bohužel nezahlédl a na samotného hada jsem také bohudíky nenarazil.
Stoupám nádhernou přírodou a za mnou se otvírá východní část poloostrova. Ten pohled je fantastický! Sluncem vyprahlá pěšinka se stáčí v polovině kopce a já pomalu vstupuju do borového lesa. Tady to je o poznání příjemnější. Sice je polojasno, ale slunce rádo vystupuje z oblaků a když vystoupí, tak s pořádným žárem. Potkávám první mladou dvojici podobných nadšenců, jako já. Zdá se, jako by spolu nemluvili, pozdravím je a přiblble se na ně usměju, oni jen zabručí. Žena jde napřed, naštvaná, muž za ní naštvaný, já je míjím a jsem šťastný :-).
Vycházím z borového lesa a libuju si, jak je cesta skvěle značená a výhledy kolem kouzelné. Stoupám do kopce z rozsypaných malých kamenů pod tyčící se skálou. Občas mi ulítne kámen pod botou, ale jinak dobrý. Když se ocitnu těsně pod skálou, přede mnou není vidět žádná cesta a za mnou jsou jen padající kameny. Začínám pochybovat, zda jdu vůbec správně. Rozhodnu-li se totiž vrátit, sesypu se spolu s těma kamenama dolů, půjdu-li dál sesypu se rovnou pod skálu nebo v dáli narazím na možnost se připojit k vyznačené trase. V této chvíli jsem netoužil po ničem jiném než tu zatracenou cestu najít. Dívám se do mapy v mobilu a zjišťuju, že jsem kousek od hlavní trasy, ta je ale někde pode mnou. Do prdele, co teď? Zpátky nemůžu, musím najít nějaké místo, kudy se napojit na vyznačenou trasu, jinak tady zhynu. Foťák, který jsem do té doby neustále držel v levé ruce dávám do batohu, protože teď jde do tuhého. Ocitám se před místem, kde je z jedné strany skalní stěna a z druhé je sice krásný výhled na moře, ale dole propast vedoucí po volných kamenech do lesa. Ve skalní stěně jsou jakoby náhodou dva trčící kameny vzdálené od sebe tak akorát na jeden šikovný krok. Pokud mezeru překonám a nebudu u toho rozkroku vystrkovat moc prdel, tak se dostanu dál a tam to vypadá, že bych se mohl napojit na správnou cestu. Supr, naděje se objevila! Jako správný český turista jsem si telefonní číslo, které bylo uvedené na ceduli pro případ nouze neulozil ani nevytotil, samozrejme jsem to považoval za zbytečné. Mě se přece nemůže nic stát :-).
Třikrát koukám na ty trčící kameny a poprvé si říkám, že to nedám, po druhé, že to nedám a po třetí, že to musím dát, protože musím zaslat tu zasranou pohlednici kolegyni do práce! Sesypat se spolu s volně loženými kameny nehodlám. Takhle nervózní jsem dlouho nebyl. No nic, budu se chovat jako ve sportu, mysl je potřeba zklidnit a do hlavy nacpat jen plné soustředění a přesvědčení, že to dokážu. Jednoduché jako facka. Mysl uklidněna a nastavena: Teď nebo nikdy! Zbyňo, sakra to dáš! Nádech, výdech. Skok! Joooo! Jsem na druhé straně! Propast za mnou. Nebudu muset volat helikoptéru 🙂 S blaženým pocitem, že jsem překonal svou připosranou duši, pokračuju v cestě dál s výrazně vyšším egem opravdového cliffhangera. Slyším nějaké hlasy, pomalu mě navádějí na správnou cestu. Oddychl jsem si. Týýý jo, já měl fakt strach o svůj život. Wow!
“Ahoj, jak to jde? Odkud jsi? Včera jsem tu spal a tam, kde stojíš čmuchal šakal”, volá na mě týpek v dobré náladě, který se se svou přítelkyní ubytovali v domku pod samotným vrcholem Svatý Ilja a právě si užívají venkovní brunch. ‘“Á takže z Prahy, já jsem ze Splitu, však víš Hajduk Split vznikl v Praze u Fleků”, jasně, že vím, mám synovce fotbalistu a ten mi tento příběh vyprávěl. Míjím stůl s paštikou a chlebem a zamířím směrem k vrcholu. Už jsem blízko. Po deseti minutách chůze do prudkého kamenitého kopce konečně spatřím samotného Svatého Ilju. Wow, ten výhled stojí opravdu za to dobrodružství, které jsem před nedávnou chvílí prožil. Je to nádherný výhled ze všech stran. Na hoře je nás 5 a tak, jak už to bývá, rozděláme si svačiny, zakousneme se do banánů, jablek, nektarinek, rajčat, chlebů, housek a proteinových tyčinek, pijeme energetické nápoje z designových lahví a kocháme se výhledy. Mlčíme, usmíváme se jeden na druhého a přežvykujeme své pokrmy. Krásné, moc krásné je to tu.
Po půlhodince je čas se zvednout a jít domů, přece jen mě čeká ještě několika hodinová cesta zpět a musím myslet na to, že po 18. hodině tu je už celkem tma. Vydávám se tedy cestou, která vede druhou stranou a je úplně jinak krásná. Rozhodně nelituji, že jsem si usmyslel jít takový okruh, naopak jsem plný endorfinu a supr nadšený. Po chvíli chůze lesem se mi otevře nádherný výhled na celý ostrov Korčula a samotné staré město. Sluníčko začíná pěkně pařit, oblačnost vydržela jen dopoledne, teď už je to o dost náročnější. Jdu po pěšince, která se vine ve středu kopce. Já to tady opravdu začínám milovat. Nejspíš bych měl ležet někde na pláži, proto sem Češi přece tak rádi jezdí, ale já si chodím po kopcích a zrovna u toho zažívám ten nejpříjemnější pocit. No jo no, to jsem celý já.
Na sluníčku začínám být rychleji unavený, naštěstí mám s sebou dost vody, jde se mi těžce, ale dobře. Cesta postupně klesá k vedlejší asfaltové silnici, kde se objevují první vinice, kterými je tento poloostrov pověstný. Míjím kostel a skupinu francouzských turistů. Bon Jour, bon jour, zdravíme se. Po několika minutách se již dostávám k prvním hotelům města Orebić a pak k cestě vedoucí podél moře. Zjišťuji, že nejbližší trajekt jede za hodinu, tak si sedám na lavičku vedle pláže ve stínu palmy, otvírám sáček se směsí oříšků. Užívám si únavy a chuti každého oříšku a zároveň začínám sledovat dění kolem sebe. Stává se ze mě takový pozorovatel přítomného okamžiku. Na vedlejší lavičce se začínají scházet místní starousedlíci, přede mnou přijíždí dvě motorky Harley Davidson, fronta aut na trajekt se začíná prodlužovat, sluníčko se pomalu chystá ke svému odchodu, je čtvrt na šest. Za sebou slyším český rozhovor dvou hulákajících osob, mladíka a nejspíš jeho dědu: “Ty klíče tam nejsou, ale byly tam, ale já je na té poličce nenašel, tak se tam jdi podívat sám, říkám, že jsem je tam dával, jsou s tebou jen samé problémy, jaké problémy, já za nic nemůžu”. Mladík odjel autem někam pryč a stařík na pláži práskl botami do písku. V duchu si říkám co bude dál? Předvede tady ještě někdo nějakou originální veselohru, prosím? Ideálně v češtině. Pozorně sledující obecenstvo v podobě mě, starousedlíků a ostatních přihlížejících bylo rodinnou tragikomedií pobaveno.
Brána pro nástup do trajektu se otevřela a já se zvedám z lavičky, zdravím starousedlíky a pomalu mířím k trajektu. Trajekt vyjíždí z přístavu a my plujeme při zapadajícím slunci, které si hledá skulinky mezi ostrovy ještě než úplně zapadne a uvolní tak prostor měsíci. Cesta je asi patnáctiminutová, ale zanechává ve mně hřejivý pocit úžasného okamžiku, který se jen tak nebude opakovat. Dorážíme do přístavu a tady mě čeká ještě asi 40 minut chůze než dorazím domů. Nejhorší je ta poslední část, kdy musím zdolat ještě dvě patra před samotnou ložnicí. Plácnu s sebou na gauč úplným vyčerpáním. Tento pocit miluju. Endorfiny se vyplavují obrovskou rychlostí a já jsem šťastný za tento krásně strávený den. Uvědomuju si, že jako kancelářská krysa jsem tělo dnes vystavil nebývalé zátěži, ale mám z toho velmi dobrý pocit. A to mě baví. Dnešní boj o život byl fakt supr!
Po chvíli se vzpamatovávám, vytahuju pivo z lednice a předem uvařený oběd. Pohanka s kuřecím masem a zeleninou je vynikající! Pochvaluju si svůj kuchařský počin a přitom pozoruju lodě, město a protější poloostrov a hlavně vrchol, na kterém jsem před několika hodinami stál. Byl to nádherný den a já jsem na sebe hrdý!
Následující tři dny mám vyhrazeno na plážování. Po snídani si razím půjčit kolo a jedu se poohlednout po nějaké příjemné pláži. Jednu malou mám sice pod domem, ale tu začnu využívat jen ráno, kdy tam nikdo není, moře je klidné a mě baví se po ránu příjemně osvěžit. Prý okolí Lumbardy je vyhlášené, jedu tedy tím směrem. Je to asi 6 km celkem příjemnou asfaltkou. Pláže jsou tu opravdu krásné, paráda. Naordinoval jsem si tři následující dny v plážovém duchu. Každé ráno jsem seběhl dolů na malou pláž, vzpružil tělo i mysl, po snídani jsem vyrazil na pláž do Lumbardy, kolem jedenácté zpět na oběd domů a pak pivo, čaj, povinná četba knihy a kolem třetí opět směr Lumbarda. Paráda. Tak se mi to líbí.
Z těch tří dnů si jedno odpoledne vyhrazuju na nostalgii a budu pátrat po místech, kde jsme před čtyři a třiceti lety, tedy v roce 1988 spolu s bráchou, tátou, babičkou a dědou trávili první společnou dovolenou. Máma tehdy ze zdravotních důvodu bohužel s náma nemohla. Jeli jsme tehdy béžovou Škodou 120 a z kazeťáku hráli Europe – The Final Countdown, Madonna – Who’s that girl nebo Rick Astley – Wonderful life. Mířím do přístavu starého města Korčula a hledám místo podle fotky s babičkou. Mělo by to být někde mezi dvěmi věžičkami. Ano, tady je to! Dneska je to místo vyhrazené taxikářům, tehdy parkoviště pro všechny. Jojo, moc se toho tady nezměnilo. Další nostalgické místo hledám na Orebići. Přesouvám se na protější poloostrov a pak jedu asfaltkou na kole do Kučiště Perna. Hledám kemp Palme, kde jsme kdysi stanovali. Opět se snažím podle fotek a googlemaps zjistit, kde je přesně místo našeho pobytu. Zjišťuju, že rodinný kemp, tedy ta kempovací část určená pro obytňáky a stany, je stále ve velmi dobré kondici a kdybych kempoval, tak bych sem klidně zajel. Nic se tady nezměnilo, jen sociální zázemí je modernější, jinak vše tak jak před válkou. S nostalgickým úsměvem pobíhám po znovu objevených místech a představuju si, kde se náš tehdejší dovolenkový příběh roku 1988 odehrával. Tady nebo tady? Určitě tady! Fotím a neustále se u toho všelijak kroutím. Těm kempujícím, co mě pozorují z obytňáku musím připadat jako kretén. Odváži se a podle spz začnu na ně mluvit česky, že si asi myslí, že jsem nějaký … a oni na mě hledí a začnou kroutit hlavou, ze nerozumí. Tak spustím anglicky a oni se usmívají a přeji mi, ať si to tady užiji, že to chápou. Právě se mi podařilo rozptýlit všechna podezření očumujícího profesionálního zloděje obytňáků.
Fakt si to tu užívám a nechce se mi pryč. Kdo zažil nostalgii s konkrétního místa, jistě chápe. Udělám ještě nějaké fotky a záběry. Najednou se zadívám na kývající se starý krytý člun houpající se u mola. Ten člun jsem přece už někde viděl! Ano, ten samý člun je totiž na stejném místě na fotce z naší dávné dovolené. Úplně ten samý! To je úžasné! Opět jsem dojatý. Já jsem tady vůbec dojatý z každé blbiny.
Musím se tu i vykoupat. Nemůžu přece odjet bez toho, abych si tady nevlezl do vody a nepodíval se na pláž a kemp tak, jak jsem se díval kdysi. Týý jo, vždyť já se na tom samém místě koupal před více jak třiceti lety! To je nostalgička :-).
Velmi nerad se vracím při zapadajícím slunci zpět dočasného domova. Byl to ale zase další krásný den za mnou.
Poslední den vracím kolo a mířím do přístavu ve starém městě, odkud se přesunu do Dubrovníka. Sakra, jak mě se odtud nechce. Je tu klid, město je krásné, všude se dostanu pěšky nebo na kole. Nejsou tu štrůdly hulákajících turistů, který mě jistě čekají v Dubrovníku. Jak se později ukazuje, moje očekávání budou naplněna do puntíku.
Na katamarán, mířící do Dubrovníku čeká spolu se mnou snad dalších stopadesát lidí, fronta se táhne od přístavu až do uliček starého města. Ještě, že jsem přišel tak brzy a jsem asi dvacátý v pořadí. Dokonce budu i sedět, na některé se totiž sedadlo nedostalo a seděli na schodech. Dovidjenja, Korčula!
Dubrovník
Katamarán po hodině zastavuje na ostrově Mljet a po další hodině v Dubrovníku. Z přístavu jdu rovnou na ubytování do velkého starého domu se zahradou, stromy zelených mandarinek a keři hroznového vína. Uvítá mě Željko, jedna ze dvou žen obývajících tento dům, kterému společně říkají Tea House. Ukazuje mi můj antique pokoj a já se hned zabydluji. Vedle mě bydlí polka, říká, že bydlí již deset let ve Skotsku. Prohodíme pár vět a po chvíli už mířím do města. Zítra má pršet, tak dneska musím stihnout, co se dá.
Do města vede kouzelná ulička nad hlavní silnici mezi domy. Je to tu opravdu romantické a ty výhledy! Po asi deseti minutách se ocitám před městskými branami a spolu s hulákajícími turisty se tlačím dovnitř. Tak paráda, jdu poslušně v davu hlavní ulicí Stradum až na konec a pak procházím jednotlivými uličkami. Je to tu sice krásné, ale lidí je na mě až moc. Objevuji schody a uličku hanby, kudy kráčela královna Cersei zcela nahá v seriálu Hra o trůny. Právě kvůli tomuto seriálu je tu hodně fanoušků. Staré město má své kouzlo pod večerním osvětlením. Lidé tu sedí na oněch schodech, fotí se, dělají kreativní selfíčka, celkově je tu spolu s plnými restauracemi unikátní atmosféra. Člověk se ale musí trochu zastavit a zpomalit, nasát atmosféru, jinak je to tady jeden velký turistický frmol.
Druhý den začal bouřkou a ne malou. Stromy se ohýbaly pod silným větrem a déšť byl místy hodně vydatný. Čas po snídani využívám k sepsání tohoto článku ve svém antique pokoji na starodávné posteli. Bylo to velmi příjemné, venku hřměla bouře, uvnitř svítily lampy a já s šálkem dobrého černého čaje psal tento článek. Počasí se po 11. hod umoudří a já vyrážím do města navštívit nějaká muzea. Dnešek je ideální strávit někde pod střechou. A tak se ocitám v námořnickém a podmořském muzeu a v Knížecím paláci. Po večeři v jedné z místních restaurací se vracím tou kouzelnou uličkou domů a pomalu se loučím s městem a celým Chorvatskem. Další den odlétám do Prahy, abych se mohl znovu zapojit do pracovního procesu. Byla to skvělá dovolená a už teď se těším na tu příští!
Napsat komentář